Zamilované básničky

Sluníčko svítí,
měsíček bledne,
já na Tebe myslím
v noci i ve dne.
Tak těžko je mi bez Tebe
a dlouhý zdá se čas,
kéž bych byl u Tebe
a líbal Tvou tvář!

Našla jsem lásku,
našla jsem tebe.
Jsi pro mě štěstí,
co spadlo z nebe.

Tvé city jsou něžné,
čisté jak sníh.
Láska je složená
z chvílí neskutečných.

Znamenáš pro mě víc,
než si myslíš.
Když nejsi se mnou,
hrozně mi chybíš.
Řekl jsi mi: „Miluji tě!”

Nejkrásnější vyznání,
co mohla jsem si přát.
Doufám jen, že myslel jsi to
vážně a napořád.

Jsi jako jahůdka lesní,
sladká a voňavá,
jsi jako vážka křehká,
když křídly zamává,
jsi jako růže, co v pokoji zavoní
a já čekám, kdy telefon mně zazvoní...

Jedna hloupá panenka potkala pána,
odmítla ho ze sobectví jednoho rána.

Toho pána to ranilo velice moc,
snil o panence každičkou noc.

Panenka chtěla být s ním, ale nešlo to,
život ji potrestal za všechno to.

Nenašla lásku, o které snila,
to, že miluje pána, pozdě zjistila.

Teď to ví a neví jak dál,
a zdali by o ni ještě pán stál.

Každou nocí trápí ji to víc a víc,
nejraději by to vykřičela do světa z plných plic.

To, že ho chce a to, že ho miluje
a omlouvá se za to, že až teď mu to sděluje.

Teď si je ale na 100 % jistá
a doufá, že si na ni pán udělá v srdíčku aspoň kousek místa.

Aby jí věnoval kousíček lásky
a s ním prožívala ty nejkrásnější čásky.

Krásné čásky jenom s ním
a v životě nezažívala už jenom splín.

Nevěděla jak to sdělit, proto píše básničku
a doufá, že aspoň malinko uvízla u něj v srdíčku.

Ptá se jenom na jedno, celou touhle básničkou:
„Dáš mi ještě jednu šanci maličkou?”

Umírá chlapec,
život má na vlásku.
Pryč s těmi doktory,
umírá na lásku.

Jen tak si jdu lesem,
a vidím tulipán.
Karty hraji s hlavním esem,
a vždycky vyhraje ten tajemný pán.

Často se divím,
jak je to možné.
Vždyť jsem tím pravým,
a on jenom přihlíží.
Není to tak vážné,
že člověk přemýšlí.

O životě, o lidech,
a často také o slovech.
Věda, láska, přátelství,
to je pěkné sestavení.

Toto je ta pravá báseň,
jen pro lidi s něžným srdcem.
A já myslím jen a jen na ni,
jak si s ní zítra užiji!

Ty jsi rub a já jsem líc,
chci jen tebe a nic víc,
den bez tebe je jak ztracený čas,
v hlavě mám pořád tvůj krásný hlas.
Bez tebe jsem jak tělo bez duše,
srdce mám zlomené a pro tebe tluče,
mám ho zlomený na dvě půlky,
nespojí ho dohromady ani dvě šňůrky.
To srdce patří navždy jen tobě,
tak prosím vem si ho k sobě.
Přeji si, abys mě líbal
a do očí se mi při tom díval,
chci tě držet za ruku,
při tom tě líbat na krku.
Chci být s tebou, miluji tě.

Nejsi ani pátým, ani stým...
Ty jsi jen jediným.

Miluju, když se na mne díváš,
miluju, když mne do náručí chytáš.
Miluju, když můžu být s tebou,
miluju, když si vedle mne chceš lehnout.

Miluju, když mazlit se chceš,
miluju, když dotýkat se mne chceš.
Miluju tě čím dál víc a víc,
bez tebe já nemůžu už žít...

Mám rád romány vedle Tvých spánků,
pomalu pročítám každou jejich stránku,
když ji znám nazpaměť a není co číst,
zamrkáš, a řasy obrátí list.

A večer, když víčka zavřou obě knihy,
já potají luštím ve tmě Tvoje pihy,
ty malé tečky na hebkém podnose,
tajemná souhvězdí, co svítí Ti na nose.

A jak miluju oba důlky,
které vykouzlíš smíchem na tváři,
jsou jak dvě misky na pilulky,
když se mému slunci nedaří.

A Tvé rty, ty nechám beze slov,
jen se jich dotknu, začíná další lov,
lov, na jehož konci chvěješ se celá,
lov na všechny krásy Tvého těla.