Zamilované básničky

Odešla jsi, a já nevím kam,
odešla jsi, a já na tebe vzpomínám,
odešla jsi, má lásko nekonečná,
odešla jsi, a já myslel, že je to láska věčná,
odešla jsi, a já touhou po tobě umírám.

Dnes mi vyjel po Radce
můj daňový poradce.

Tam někde uvnitř mě,
kde je pro mě láska vším,
tam já tě miluju víc a víc.
Tam na pokraji samoty
já volám na tebe až do úplné němoty.
Tam, kde na tebe myslím pořád,
věřím, doufám... a sním.
Tam, kde potkám tě zas,
pro mě zastaví se čas.
Tam, v srdci mém,
jsi teď jediný, kdo mi z něj nejde ven.
Tam venku v dešti mě kapky přikryjou
a já se stanu navždy tvou.
Tam někde, kde je ráj,
tam jsme už asi dávno spolu,
ty nevidíš jinou
a zasypáváš mě láskou svou.
Tam v budoucnu, steskem po tobě
mě láska k tobě třeba zabije.
Tam někde, až se jednou blíž poznáme,
od té chvíle už budu milovat věčně,
dlouze, něžně, ohnivě, šíleně, nekonečně,
vášnivě JEN TEBE!

Ty víš, že jen Tebe miluji,
jen s Tebou chci být.
I kdyby mi to rodiče nedovolili,
já budu si o Tobě stále snít.

Sluníčko svítí,
měsíček bledne,
já na Tebe myslím
v noci i ve dne.
Tak těžko je mi bez Tebe
a dlouhý zdá se čas,
kéž bych byl u Tebe
a líbal Tvou tvář!

Našla jsem lásku,
našla jsem tebe.
Jsi pro mě štěstí,
co spadlo z nebe.

Tvé city jsou něžné,
čisté jak sníh.
Láska je složená
z chvílí neskutečných.

Znamenáš pro mě víc,
než si myslíš.
Když nejsi se mnou,
hrozně mi chybíš.
Řekl jsi mi: „Miluji tě!”

Nejkrásnější vyznání,
co mohla jsem si přát.
Doufám jen, že myslel jsi to
vážně a napořád.

Jsi jako jahůdka lesní,
sladká a voňavá,
jsi jako vážka křehká,
když křídly zamává,
jsi jako růže, co v pokoji zavoní
a já čekám, kdy telefon mně zazvoní...

Jedna hloupá panenka potkala pána,
odmítla ho ze sobectví jednoho rána.

Toho pána to ranilo velice moc,
snil o panence každičkou noc.

Panenka chtěla být s ním, ale nešlo to,
život ji potrestal za všechno to.

Nenašla lásku, o které snila,
to, že miluje pána, pozdě zjistila.

Teď to ví a neví jak dál,
a zdali by o ni ještě pán stál.

Každou nocí trápí ji to víc a víc,
nejraději by to vykřičela do světa z plných plic.

To, že ho chce a to, že ho miluje
a omlouvá se za to, že až teď mu to sděluje.

Teď si je ale na 100 % jistá
a doufá, že si na ni pán udělá v srdíčku aspoň kousek místa.

Aby jí věnoval kousíček lásky
a s ním prožívala ty nejkrásnější čásky.

Krásné čásky jenom s ním
a v životě nezažívala už jenom splín.

Nevěděla jak to sdělit, proto píše básničku
a doufá, že aspoň malinko uvízla u něj v srdíčku.

Ptá se jenom na jedno, celou touhle básničkou:
„Dáš mi ještě jednu šanci maličkou?”

Umírá chlapec,
život má na vlásku.
Pryč s těmi doktory,
umírá na lásku.

Jen tak si jdu lesem,
a vidím tulipán.
Karty hraji s hlavním esem,
a vždycky vyhraje ten tajemný pán.

Často se divím,
jak je to možné.
Vždyť jsem tím pravým,
a on jenom přihlíží.
Není to tak vážné,
že člověk přemýšlí.

O životě, o lidech,
a často také o slovech.
Věda, láska, přátelství,
to je pěkné sestavení.

Toto je ta pravá báseň,
jen pro lidi s něžným srdcem.
A já myslím jen a jen na ni,
jak si s ní zítra užiji!