Zamilované básničky

Líbí se mi tvoje oči,
z pohledu do nich
se mi hlava točí,
miluju tvůj smích.

Mám rád,
jak chutnají tvoje ústa,
chci je líbat,
jsi holka prostě hustá.

Díky tobě
mám teď smysl života,
cítím se snově,
už nikdy samota!

Krásný pár
jsme ty a já,
velký žár
mezi námi plá.

A já věřím,
že je věčný,
když vedle tebe ležím,
je to báječný.

Nejkrásnější chvíle
s tebou prožívám,
stvoření moje roztomilé,
nekonečně rád tě mám.

Říct bych ti to chtěl,
však nemůžu bohužel,
nemám na to odvahu,
vždycky trému dostanu,
celý se rozklepu,
nic kloudného neřeknu...

A proto ti píšu teď,
že jsi celý můj svět,
mé srdce po tobě touží,
myšlenky v oblacích krouží,
na každém kroku tě vidím,
něco moc krásného cítím.

Mám tě fakt hrozně rád
a chci ti to dát znát.

Myslím na Tebe a špatně spím,
jsi ale zadaný a to já vím.
Jen na chvilku sama s tebou být,
nezbývá nic jiného, jen snít.

Noc je krátká a přichází den,
zapomenout nemůžu na ten sen.
Společně na břehu rybníka sedíme,
na modrou hladinu společně hledíme.

Držíš mě za ruku, blízko je les,
a teď do snu někdo mi vlez.
Budík mi zazvonil a já musím vstát,
škoda, ještě chvilku se mi to mohlo zdát.

Třeba se potkáme, kdo ví,
možná Ti srdce napoví.
Jiskřička přeskočí, na chvilinku jen,
a to bude můj přešťastný den.

Jsi hvězdička,
co mi na nebi září,
ať se naší lásce
stále daří.

Každý den
myslím na tebe,
v hlavě tě mám,
když v noci dívám se na nebe.

Chci stát před
tvým domem,
už se těším,
až spolu budem.

Stále chodím
nocí tmou,
přijde den,
kdy budeš se mnou.

Šťastná chci
aby jsi byla,
aby láska v srdcích
našich žila.

Aby jsi
mne milovala
a našeho setkání
nikdy nelitovala.

Budeme spolu
víc a víc,
na cestu naši
nám svítí měsíc.

Srdce své
chtěl bych ti dát,
nechci se o tebe
už nikdy víc bát.

Dávám ti srdce své
a na oplátku chci to tvé,
miluji tě, ty to víš
mě se, lásko, už nezbavíš.

Pro lásku jedinou
přešla bych krajinou,
kvetoucí zahradou
a travou voňavou.

Pro lásku jedinou
přešla bych světa kraj,
v nohách mám tisíc mil
a v srdci sladký máj...

Chtěl bych tě držet za ruku,
toulat se měsíční krajinou,
vášnivě líbat tvoje rty,
mít tě vedle sebe,
milovat se mezi motýli,
a zválet pampelišky kolem.

Píšu verše z lásky
pro radost mé zlatovlásky,
ona je ta jediná,
co mé srdce zajímá,
můžu jen jedno přání mít,
navždycky s ní chci být.

Láska je milé pohlazení
a slova hravá jako rybky v moři,
jistota, víra, povzbuzení,
jak jasný plamen v srdci mocně hoří.

Láska je jak lístek padající v trávu,
kde vzpomínky jsou v barvách stvolů.
Jak vodopády ševelící v splavu,
kde propletené proutky vrby jsou navždy spolu.

Když jeden vadne, tak druhý hyne
a tráva žloutne, steskem k zemi padne.
Nenahradí ho proutí jiné,
osamělý proutek steskem schne a chřadne.

Však když to proutí se spojí do skonání
a slavík zaslepen touhou trylky klokotá,
hrdlička pěje věrné milování,
láska je věčná mocná síla života.

Když zjara zkřehlé kvítky sněhobílé
derou se ze stříbřitého sněhu,
paprsky Slunce teplé, milé,
dávají mi pohlazení, sílu, něhu.

Tys to Slunce, co domovem voní,
opora, lehkost jarního vánku.
Vrba, co s pochopením se ke mně skloní,
co dává mi chuť žít i uléhat k spánku.

Jsi se mnou mnoho let - a přece chvíli,
čas plyne rychle jako řeka.
Chraň si svůj kvítek sněhobílý,
co každý den na Tvé teplo čeká.

Ať milá záře se naším domem line
a nic nenaruší její sladký třpyt.
Ať přízeň Tvá k nám nikdy nepomine
a můžeš s námi ještě dlouho být.

Hlavou se mi honí
myšlenky jen o ní,
je taková krásná,
jako hvězda jasná,
myslet na ni musím,
v svém srdci ji nosím.