Zamilované básničky

Až zamiluji se, tak do prince,
třebas bude z chudobince,
moje srdce ho naplní královskou krví,
ten princ - vysněný ideál - bude můj prvý...

Když dva se rádi mají,
cítí se jak v ráji,
vzduch voní životem,
vše ostatní je za plotem,
jenom láska zůstává
a rozkoše jim dopřává.

Ty jsi stále má Láska
a dnes máš svoje výročí.
Na fotce, Tvá na čele vráska
mi vhání slzy do očí.

Držím tu fotku - ten „obraz” Tvůj
a vidím Tě stále „vedle sebe”.
Vše nejlepší, Lásko...
moc se mi opatruj,
a občas na mě „mrkni” dolů z nebe.

Tvůj syn je dneska dospělý
a je to celý „odraz” Tvůj,
chci jen, abyste tam „nahoře” věděli,
že miluji Tě stále, tak na to, Drahý, pamatuj.

Včera byl tak krásný večer,
vzpomínka mě zahřívá,
radostí bych skoro brečel,
obvyklé to nebývá.

Ještě na svém těle cítím
vůni Tvého parfému,
v uších slyším melodii
včerejšího refrénu.

Na dobrou noc políbení
mělo zvláštní pojetí,
v tu chvíli jsem mermomocí
toužil po Tvém objetí.

Srdce bije jako zvon
- panebože, je to on!
On, můj vyvolený,
ne, on nezdá se mi.
Je tu vedle mě
a miluje mě.

Byl jsi má platonická láska,
tvá tvář byla krásná jak svatý obrázek.
Však já nebyla tvá jasná sázka,
dodnes mám hlavu plnou otázek...

Byl jsi můj šafrán, mým něžným snem
- a já byla tvým zázvorem.
Ten kluk s bělostným úsměvem
a kamarádským humorem.

Tys byl ten kluk,
co svým dobráckým smíchem
popletl mi hlavu...
Zmizels mi ze světa jak hejno sluk,
já dodnes ve vzpomínkách plavu.

Vždy, když jsou louky plné šafránu,
já vzpomínám si na tvá slova.
Myslím na tebe večer i po ránu
a vím, že chtěla bych tě potkat znova.

Dámy a paní,
milování,
to není kec,
je super věc.
Tak nebuďte odtažité,
však uvidíte,
až vás některý osloví
a pak budete svoji...

Ve vlaku v okně zas Tvůj obraz vidím,
jen spoře oděna, lehce se stydím.
Před Tvojí krásou se topoly sklání,
velikost duše má rozměry plání.

Cítím Tě rukama, vnímám Tě kůží,
jemná a voňavá, jak lístky růží.
Jemňoučký nosík a malinká očka,
hebounké vlásky a ladnost jak kočka.

Samota ve dvou lépe se snáší,
když jeden druhému bolesti zháší.

Nelze to popsati, co se to děje,
v břiše mám bolení, tělo se chvěje.
V srdíčku bušení, přes oči páska,
lehounké vzrušení, bude to láska.

Podívej, Milý,
pohlédni na nebe,
v tu danou chvíli,
je modré pro Tebe.

Podívej, Milý,
otoč se k oblakům,
na malou chvíli
poplujem na mraku.

Podívej, Milý,
polib mě do vlasů,
vzlétneme za chvíli
na křídlech Pegasů.

Podívej, Milý,
stul se v mé objetí,
právě v tu chvíli,
chci být v Tvém zajetí.

Podívej, Milý,
zahleď se do sebe,
s Láskou, co sílí,
stoupáme do nebe.

Tvůj úsměv a oči řeknou vše.
Klidně i nedobrovolně...

Nedáváš to na sobě znát,
však já poznal, že jsi smutná.

Bolí mě u srdce koukat na tebe,
jak jsi smutná a proklínáš nebe.

Kdyby to bylo v mých silách...
Zahnal bych tvůj smutek do kouta,
jenže to musí zvládnout jiná nestvůra.

Protože já nejsem tvůrce tvého smutku,
nemohu ho vyléčit...

Však ironie krutého světa mě donutila,
abych miloval ženu jménem Dominika.

Ženu, která drží smutek pro jiného,
asi krásného a doufám že hodného.

Přál bych ti šťastnej vztah víc než sobě,
jenže neskryju mé city k tobě.

Ty city jsou nejsilnější, když jsi se mnou...
Chovám se, jako bych nebyl sám sebou.

Ta láska... silná, krásná i bolestivá...
jen ta představa, že jsi má...