Zamilované básničky

Vlny narážejí do mé lodi,
plachty ve větru se dmou,
přemítám, kdy zase kotvu shodím,
kdy pokochám se krásnou zátokou.

Pluji už dlouho, a loď má, ta je věrná,
znám už na ní každý trám,
plavba někdy pěkná, jindy mizerná,
obě plavby já vždy uvítám.

Stále mám srdce dobrodruha,
a před světem stále utíkám,
plavím se tam, kde ukáže se duha,
na své lodi se plavím sám.

Čekám na den, kdy v srdci mém,
zrodí se hvězda zářící a jasná,
jak když na louce v oparu mlhavém,
přijde trhat květy dívka krásná.

Čekám na ten správný přístav,
do kterého jednou budu moci vplout,
tam líbat bych chtěl stále stejná ústa,
svou múzu chtěl bych v náruč přivinout.

V ten den záblesk v očích objeví se,
a mou tvář úsměv projasní,
až naše oči zas a znova setkají se,
každý ten okamžik bude překrásný.

Hledám slova, jak Ti vyznat lásku,
pro Tvé štěstí dávám všechno v sázku.
Jsi osud, nebo jsem si Tě vymodlil?
Kdo ví. Teď vedle Tebe bych nejraději byl.
A dvě prostá slůvka Ti říct.
Miluji Tě, křičí moje srdce. A co je víc?

Vlaštovko malá, odkud přilétla jsi?
se studeným vánkem od vysokých hor?
nebo z luk rozkvetlých, tam kde hluboké lesy?

Anebo snad z travnatých plání?
nebo od jezer blankytných a hlubokých?
Pověz, sám nemám totiž zdání.

Vlaštovko malá, co doposud dělala jsi?
odešla jsi od rodiny?
kdepak včera hrávala sis?

Pověz mi, neb nemám zdání,
den už ke konci se chýlí,
a den už za stromy se sklání.

Vlaštovko malá, hledáš zde nový domov?
zde ti hrozí nebezpečí,
Orli slétají se na lov.

Ta tvoje krajina, tam v té ty jsi doma,
marně hledáš dobrodružství,
čeká tě tu jen pohroma.

Vlaštovko malá, brzo vylétla jsi z hnízda,
nejsi ještě připravená,
nepoznáš, kdo falešně tu hvízdá.

Chci poprosit tě naposledy,
vzlétni prosím do oblak,
ať ušetříš mi zlé pohledy.

Potom cestou luční, voňavou já odešel,
nevím, zdali poslechla mě,
už nikdy jsem ji neviděl.

Jsi má jediná láska.
Přesto z tebe nevyjde ani hláska.
Miluju tě moc a moc,
přeju si s tebou strávit každou noc.
Když mě vidíš, oči se rozzáří,
když vidím já tebe, hlava se mi zatočí.

Nemohu vyhnat své myšlenky z hlavy,
myšlenky na tebe, a na tvé zrady.

Den za dnem proniká ostří do těla,
nemohu uvěřit, žes to tak chtěla.

Nevím, kam vede mě myšlenek cesta,
vtáhlas mě mocí svou do svého města.

Ten tvůj svět zpočátku nezdál se podivný,
ani dnes nechápu, proč je tak nevlídný.

Tvému srdci věřil já jsem do poslední chvíle,
než jsi přišla, sundala mi mé slepecké brýle.

Pokračování básničky

Jsi cukřík
zabalený v celofánu
Za výlohou
v našem krámu
Každý den přešlapuji
před krásnou výlohou
Jsi pro mne nedostupný
zabalený pro jinou
Znám chuť tvého těla
Jak já bych tě chtěla
Na stříbrném tácku
nabízíš se celičký
Však jen střípek z tebe
mám na dlani
Jsi pro mne zabalený
tajemný, nedostupný
Lásko, neznáš pocit
sladké chutě
s hořkou příchutí
Cukřík,
slzami pokrytý

Láska je pouto dvou lidí,
láska je, když se dva stydí.
Láska je touha být vidět,
láska je touha být slyšet.
Láska je cit, který tě trápí,
láska je mít toho, co se vrátí.

Jsou dny stvořené k milování.
Vím, krásnější doba není...
Ale nejsou stále k mání,
člověk chce, příroda mění...

Jsou také dny k povídání,
věř mi, i ty hezké jsou...
Mazlení a objímání,
klid do duše přinesou...

Někdy stačí přitulení,
pohlazení, milá slova...
Mrak se ve sluníčko změní,
nálada je pohodová...
----------------------------------

Když nejsou dny k milování,
ať není Tvoje flinta v žitě...
Udělej si chvíli na ni,
je to hodně důležité...

Přitul se a šeptej slova
o tom, že je Tvoje nej...
Ráno, odpoledne znova,
večer při ní usínej...

Hladím dřevo po létech,
jako louky po květech,
letokruh každý,
vepsán je navždy,
a semena tvá na dětech.

Buk, Dub, Olše, Osika,
dlaň má, jich se dotýká,
vrásčitá kůra,
sušená můra,
do prstů proniká.

Hladím stromy po listí,
duše má se očistí,
od neřesti,
od bolesti,
které srdcem prosviští.

Líbám stromy u kořene,
dotýkám se letmo kmene,
vdechuji tebe,
poznávám sebe,
a touhy láskou zapálené.

Hladím stromy ve větvích,
bloumám ve snech podivných,
řekni - chci tě,
obejmu tě,
z lístků růží v nádvořích.

Snad to není velký hřích...

Já podlehla jedinkrát hloupému pokušení,
tvá citová facka mě prostě shodila ze sedla.
Zelenou dala odplatě, teď hledám marně odpuštění,
tys však zradil mě a touha „vrátit zpět” mou mysl posedla.

Jak já se bála jenom o tebe!
Tys ale podvedl mě s jinou...
Svědomí pálí mě a pravda zazebe,
dodnes se cítím přesto vinou.

Však byla jsem v mrákotách, bez tebe,
zmatená a ublížená jako laň.
Teď omlouvám se, dodnes za sebe,
nikdy už nesplatím nikomu stejnou daň.

Ten, co mi nabídl nezištně lásku svou,
dodnes mi nedal svoje odpuštění.
Zrazena, sama - jdu stále cestou svou,
dnes omlouvám se za své poblouznění.

Tenkrát ta něžná křídla motýlí,
poskytla mi ochotně náruč svojí,
v ní zapomněla jsem na bolest - i když na chvíli,
dnes už vím - jak odplata a zrada hodně bolí.

Přesto mé city byly tak průzračné,
v lásce já neumím nikomu totiž lhát.
Byl mi tak nablízku, doteky, léčivé, zazračné,
teď zbyde mi jen na lásku vzpomínat.

Dodnes mou myslí zmatené obrazy plují,
tvá náruč, co nabídla mi křídla motýlí.
Díky a omlouvám se za tu slabost mojí,
dal jsi mi oporu, lásku - i když jen na chvíli.

Tak já přeji svému romantickému rytíři,
ať přestane mně vyčítat a nemít rád.
Dal mi své srdce na stříbrném talíři,
ukázal, jaké to je umět nezištně milovat.