Smutné básničky

Být Afroditou,
hlasem Sirén,
- na pustém moři
silným vírem,
jež sevře Tě
ve svém náručí...

Slyšíš?
Mořská bouře
a v dálce tolik kouře.
Brzy již vybuchne
doutnající sopka...

Na obloze pekelný roj.
- Loď se zmítá,
jak umírající
každou vteřinu vítám.

Přes varovné signály
ještě stále sním,
že budu s tebou
a nebudeš s Ní.

V den Tvé svatby kráčíš v bílém,
usměvavá tvář a oči plné štěstí slz.
Jejich pohled spočine na Tvém milém,
on je ten, kterého sis, snad, vždy přála.
Život není lehký, on provede Tě skrz.
On je ten, kterému jsi srdce dala.

V den Tvé svatby nejsem vedle Tebe já,
však i tak k oltáři vedu dívku krásnou.
Ale proč i zde na rameni kosu má
a proč pod závojem stále skrývá svoji tvář?
S ní mám budoucnost čistou, jasnou.
Obklopuje ji lákavá, zvláštně tajemná zář.

V den Tvé svatby se každý kolem Tebe raduje.
V den Tvé svatby zemře ten, který Tě miluje.

Co je to hoře, co je to žal?
Loučit se s tím, kdo miloval.
Navěky si tu chvíli chraň,
když cítíš v dlani teplou dlaň.

Ty dny už jsou dávno zpátky,
avšak byly jak z pohádky,
vzpomínky jsou stále jasné,
bylo to tak všechno krásné?

Ten půlrok se změnil k nepoznání,
je to dnes vůbec ještě k mání?
Minulost nejde vrátit,
mohu si smutku chvíle nějak zkrátit?

Krásné chvíle přijdou zpátky zas,
bude v nich ovšem ten vzácný jas?
Ten tvůj pohled mi velmi schází,
kdo to pak ty věci hází?

Při polibku zastaví se čas,
je v tom ovšem velký kaz.
Jen město, ve kterém bydlíš, vím,
300 km, ano, bude to tím.

Tvé jméno slyšet je snad hřích,
marně tě čekám ve dveřích.
Snad nevíš kde bydlím, kde jsem,
nebo se ti nechce do tohoto města, sem?

Ty řeči byly zlé,
řekni mi jen pravdy tvé.
Zapomněl jsi snad?
Ano, byl jsi ten slizký had.

Nevěřím na vítězství a prohry,
taky na slzy, co hřejí
a na smích, co bolí.
Nevěřím na pomstu z lásky
ani na realitu, která se stává našimi sny.
Nevěřím tolik v to, co je vidět,
ale věřím víc v to, co vidět není.
Nevěřím na kouzla a čáry,
ale věřím na zázraky a věčnost nadějí.
Nevěřím na smrt čehokoli.

Růžičko, růže,
člověk se utrápit může,
člověka život tak souží,
že už jen po nebi touží...

Přátelství je krásná věc. Proč však o něj nestojím...
Jsem snad sobec, co já vím?
Podáváš mi svoji ruku a říkáš - chci být přítel.
Já však otáčím se zády. Zbytečně jsi přišel!

Nemůžu ležet ve tvé posteli, cítit tvůj dech.
To raději spát sama na studených zdech.
Nenaléhej, já nemůžu být jen přítel. To raději tvůj vrah.
Tahle myšlenka mi však nahání strach.
Neříkej mi, že beze mě nemůžeš být,
to já bez tebe nemůžu žít.

Ty trápíš mě, já tebe.
Tak utni to pouto, rozděl nás od sebe.
Vím, nemám právo žádat nic.
Vždycky je někdo, kdo má rád víc.