Smutné básničky

Sedím doma, hledím ven
zdál se mi dnes krásný sen
byli jsme tam zase spolu
kráčeli jsme pískem k molu
bylo krásně, žádná starost
v srdci jsem měl jenom radost
šli jsme pískem stále dál
cítil jsem se jako král
když jsem s něma, je mi dobře
nebe stále svítí modře
na obloze ani mráček
nemá to snad žádný háček
bohužel to není pravda
mezi námi stojí hradba
vše se hrozně pokazilo
srdci mému ublížilo
chtěl jsem s nima být sto let
ne jen brečet, smutnit, klet
proč se nedá vrátit čas
chtěl bych býti šťastný zas
už mám zase v očích slzy
chci je vidět, a to brzy
život bez nich je jen žal
za šanci bych hned vše dal
kdyby šance aspoň žila
depka by hned menší byla
bohužel už šance není
zůstává mi jenom snění...

Už nechci být ten co se jen trápí
Už nechci být ten co se bojí že zas někoho ztratí
Už nechci být ten co ho jen srdce bolí
Už nechci být ten co se vztahu bojí
Už nechci být ten hloupý muž
Už nechci být ten co drží v ruce nůž
Už nechci být ten co nechce žít
Už nechci být ten co tě nemůže mít

Chci tě zpět, nejde bez tebe být.
Chci tě zpět a né jen snít.
Proplakala jsem už studny slz, aby jsi mě miloval.
Ale pokaždé jsi mě obelhal.
Aby toho nebylo málo, tak jsi mě podved.
Netušíš, k jakému smutku jsi mě doved.
Já se snažím zapomenout, ale nejde to.
Všichni lžou, když říkají - přejde to.
Zkoušela jsem už mnoho věcí.
Ale s mým smutkem si nikdo neporadí.
Miluju tě, Luky,
kvůli tobě píšu tyhle sloky.
Navždy v mém srdíčku místo máš.
Já jen doufám, že mi své srdce ještě jednou dáš.

Rádi vzpomínáme všichni na Tebe,
teď už se na nás díváš jenom z nebe,
náš život jde teď dál bez Tebe,
ale v srdci našem máme stále jenom Tebe,
vzpomínky krásné na Tebe máme,
a teď už jenom na nebe koukáme,
máš teď i ty tam hvězdu svou,
vzpomínky na Tebe nám stále zůstanou.
Chybíš nám móóóc tady,
máme Tě všichni rádi.
na vždy <3

Samota obklopuje bloudící duši,
proč nectí si života, proč nejraději loví kuší.
Copak už se samotou bojovat nechce,
už snad strach ji k okraji na skálu smrti nese.
Protože milovala a miluje stále
jednoho, co ze srdce udělal jí
nepovolitelný ledovce kámen.
Kráčí stále po tenkém okraji,
myšlenky na něho hlavou jí běží.
Pár minut nato nohy jí podklouzly.
Vrátit do jejího těla život, to už jde stěží.
Bezhybné tělo našli chladného rána
se vzkazem v ruce, jenž psán byl její krví:
Být bez slunce, jen v temnotě nešlo,
smrt byla jedinou cestou.

Zapomněl jsi na mě tak, jak jsi chtěl,
ublížils mi tolik, jak jsi měl.

Já skrz tebe plakala a tys mi jenom slzy utíral,
což ona plakala a to sis do SRDCE vzal
a pak ses na mě vykašlal.

Bolí to moc, ani nevíš jak,
popsala bych ti bolest, ale nevím jak,
podívej se na mě, poznáš to sám,
jestli ke mně něco cítíš, uděláš něco rád.

Koblížku můj sladký, v srdci tě mám,
vždyť zapomenout na tebe nechci já,
ty jsi ten koblížek, kterého jsem ukousla do rtů,
tak pamatuj si na mě, jestli máš nějakou holku.

Brečíš do noci,
topíš se
v naprosté bezmoci,
stydíš se,
zlomil ti srdce,
ale ty víš,
že miluješ ho prudce
a není skrýš,
kam by ses před ním
schovala,
tohle ti poradím:
abys dala
šanci mu všechno
napravit,
vždyť je to jedno,
chceš ním být.

Tečou mi slzy,
skončilo to brzy,
jenom jsem lásku poznala
a už jsem košem dostala :-(

Tichá noc, tichá ulice,
dům u cesty, pár zvuků, z diskotéky odnaproti.
Tichá noc, na schodech milenci,
z vedlejší bytovky stojí,
noční ticho, proměnilo se rázem,
v ukrutnou až mrazivou hrůzu.
Děsivá rána, v domě zazněla,
plameny z oken, vysoko šlehají,
snaží se, kdo může, zachránit.
Snaží si, jeden druhému pomoct,
život tak křehký si zachránit.
Tichá noc, která se v mžiku,
proměnila ve velkou tragédii,
lidi, co výbuch přežili,
jeden druhého hledají.
Tichá noc, tichá a tak nešťastná,
lidi vyplašení, poranění.
Chudáci jsou v šoku, jeden druhého hledají.
Tichá noc, jeden druhého, se ptají,
co že se to vlastně stalo,
co šílence toho domu, co ho to vůbec napadlo.
Tichá noc, co blázen, toho domu,
zmařil nevinných to životů.
Ptám se, co za zrůdu, šílence, to bylo,
co způsobil, bolest, těm rodinám,
co někteří netušili, že život jejich,
se blíží, posledním to hodinám.
Proč již dříve, po opětovném upozornění,
stát nejednal,
proč toho šílence, psychopata, nevykázal,
do klece ho zavřel a přikurtoval.
Jak zbytečné tragédii,
takovému hroznému neštěstí, mohl stát zabránit,
škoda lidských, nevinných dětských životů,
které tak najednou vyhasly.
Tichá noc, uctěme památku,
malé Adélky, jejího bratříčka Radima,
a ostatních zemřelých
po velké tragedii ve Frenštátě,
aspoň minutou ticha.

(Věnováno obětem a pozůstalým z Frenštátské tragédie s přáním upřímné soustrasti)

Smutek ošklivě bolí,
jak když posypeš ránu solí,
rozpůlíš mečem srdce,
to přeci nikdo nechce :-(