Smutné básničky

Zdál se mi dneska móc ošklivý sen,
mám špatnou náladu, to bude zase den.
V dnešním snu já ti v náručí, lásko, umřela,
věděla jsem, že tě navždy opouštím,
já tě ale opustit nechtěla,
móc jsem, lásko moje, brečela.
V tvé náruči, lásko, já ti zemřela,
tys mě líbal, hladil po vlasech, já brečela.
Po tvých posledních slovech
já své oči navždy zavřela.
Tvá poslední slova byla:
Miláčku můj, neopouštěj mne,
neopouštěj mne, já tě móóc miluji.
V mém dnešním snu já ti druhé dítě porodila,
byla to moje slíbená dcera.
Ty sis naši dceru do náručí vzal,
ses na mne podíval a viděl, že umírám.
Tys brečel móc, zjistil, že teď zůstáváš sám.
Sám bez tvé největší lásky,
co tě v tu chvíli opouští už navždy.
Já jenom z posledních mých sil řekla ti naposledy:
Lásko moje největší, já móc tě miluji.
Tys potom seděl dlouho s dětma na mé posteli,
já už v tu chvíli, lásko, s vámi nebyla,
byla jsem v nebi.
Byl to prostě móóc ošklivý sen...

Byli jsme nejlepší kamarádi,
možná i něco víc.
Přišla hádka
a už není nic.

Mrzí mě to moc a moc.
Brečím pro tebe každou noc.
Chci se usmířit,
avšak ty nechceš.
Já pořád hledám důvod,
co vlastně chceš.

Mám tě ráda,
klidně celou noc bych s tebou v dešti
a v zimě venku stála.
Počkám, třeba se ti to rozleží v hlavě,
já pořád bádám, jestli to je kvůli mně...

Mysl plísní temnou místnost
srdeční nedostačivostí heroismu
v komoře těsná se krev
blouzená navzdory všemu optimismu

Kruhový děj není pouze teorém
je to trýzeň páchaná autorem

Slabá jako naředěný roztok prahnu po silné chuti
proč živelná síla musela mě minouti

Nehmotnou tíži uzvedne jen lithium
zde není přáno ani géniům

Ctihodnost roztála jen v nízkou pohanu
smyčka svírá se na mém hrtanu

Když jsi móc zamilovaný a trápení máš,
když někoho móc miluješ a ho postrádáš,
móc tě to bolí, když ho u sebe nemáš,
když ho miluješ a se kvůli němu trápíš,
trápíš se a myslíš stále jenom na něho,
miluješ ho a nemůžeš už být bez něho.
Bez něho je to móc velké trápení,
bolí to, když s tebou není.
Být zamilovaný je někdy i trápení,
to trápení, co tě u srdce ták bolí.

Jsem já dneska zase móc smutná,
smutná já asi z toho jsem,
že u tebe, lásko moje, teď nejsem.
I když tě celý den v hlavě mám,
a zatím jenom na dálku tvé srdce zahřívám,
já jsem tady sama a ty tam sám,
už to tady bez tebe vůbec nezvládám,
asi se oba sami sebe ptáme,
na co my dva se vlastně máme,
když každý večer rozděleně usínáme.
I když se oba móc milujeme,
ale zatím se jenom oba trápíme.
Je to prostě dneska zase nálada,
bolí mne u srdce, už i hlava,
neumím se stále smát a být veselá,
jak taky, když není zase nálada,
normálně já veselá měla bych být,
ale jak, když zrovna teď tě nesmím u sebe mít,
asi pro dnešek s touto náladou zůstanu,
protože tě tady u sebe dneska mít nebudu.

Je to velmi smutný,
když nás opustí člověk milovaný,
člověk milovaný,
kterého jsme dlouhá léta poslouchali.
Léta, léta pro nás na buben svůj hrál,
svůj buben milovaný si s sebou do nebe vzal,
aby tam v nebi mohl bubnovat dál,
pro nás už tady nebude nikdy hrát,
teď už jenom andělé
budou jeho muziku poslouchat.
Byl to prostě skvělý muzikant,
on měl muziku mooc rád,
ten, kdo ho rád poslouchal,
kdo při jeho bubnování zpíval a tancoval,
ten, kdo ho jako muzikanta miloval - jááá.
Byl to opravdu skvělý bubeník,
jeho skvělou partou byl Olympic.
Rádi na něho vzpomínat budem,
a nikdy na jeho bubnování nezapomenem.
Já ho měla a poslouchala velmi ráda,
je ho prostě opravdu velká škoda,
v uších mých slyším stále to jeho bubnování,
teď mi zůstane jenom to smutné vzpomínání.
Dělal prostě skvělou muziku,
všichni fanoušci Olympicu,
řeknou jenom jedno:
Děkujeme ti, ty náš bubeníku.

Dávno, tak dávno,
když na váš koncert, jsem zavítal,
váš zvuk tónů, nám do uší, tak krásně zněl,
tak krásně, nás všechny vždy přivítal.
Dávno, tak dávno, když tak vzpomínám,
šel kluk s holkou, vedl se, s ní objímal.
Na koncertech vašich, skvělých tónů,
se nejeden pár, zamiloval.
Dávno, tak dávno, každý u pódia stál,
šťastný s vámi byl,
každý se jenom smál, každý se radoval.
Dávno, tak dávno, vaše písně, cestou z koncertu,
každý si dlouho broukal, zpíval, pěl,
každý dobrou náladou hýřil, dobrou náladu měl.
Dávno, tak dávno,
každý když, z koncertu domů pak šel,
ještě dlouho v uších Bubeníka tóny měl.
Dávno, tak dávno, proč se ptám,
musel, tak najednou odejít,
ten, co tóny bubnů znal,
ten náš, skvělej kamarád Bubeník,
ten, co všem, v uších dlouho zněl.
Teď se tak ptám, proč bůh si ho už vzal,
snad asi proto, že bubnů tón, tak dobře ovládal,
snad proto, aby všem, lidem v nebi
tak pěkně, jako nám na zemi na bubny hrál.
Dávno, tak dávno, na zemi, stejně pro nás,
pro všechny, budeš stále žít,
budeš pro nás, v našich uších, srdcích pořád znít.
Dávno, tak dávno, budeš napořád
v našich uších, srdcích tak pěkně znít...

(věnováno skvělému bubeníkovi)

Říkáme si, že chceme prožít lásku,
když v tom poznáme hádku,
kazit si náladu a hádat se,
řešit spory a rozbrečet se,
přemýšlet o poslední šanci,
možná už na záchranu není pomoci,
ubývá čas a srdce se láme,
náš nepřítel času nás klame...

Z jednoho dne na druhý jsi nás opustila,
vím, že jsi hodně dlouho trpěla,
třináct dlouhých let jsi jenom ležela,
kvůli bolestem, cos měla, jenom plakala,
teď už ale bolesti nemáš,
už se na nás z nebe koukáš,
my teď tady dál bez tebe žijem,
odešla jsi za tvým mužem.
Bez té tvé velké lásky ses moc trápila,
trpěla jsi, protožes ho u sebe neměla.
Teď jste ale zase oba spolu,
jste dva andělé, co na nás z nebe koukáte dolů.
Chybíš tady rodině celé,
tvým domovem je už to nebe,
z nebe se teď na nás díváš,
bolesti už nemáš, se jen usmíváš.
I když tě už teď tady postrádám,
dívám se na nebe a jen vzpomínám.

Když náš člověk milovaný opustí tento svět,
a my už vlastně víme, že nevrátí se nikdy zpět,
najednou se cítíme slabí, a jako bychom byli sami,
je to proto, protože jsme ho moc milovali,
s bolestí u srdce vzpomínáme na něho,
je to tak, ale nezbývá nám nic jiného.
Bez něho je to tak všechno najednou jiný,
vím, že to lehké vůbec není,
teď nás čeká poslední rozloučení.
Zůstanou nám jen vzpomínky na něho,
život náš jde dál, ale bez něho.
Bez něho ten náš život dál jde,
v srdci našem nám ale navždy zůstane.