Smutné básničky

Polštář saje moje slzy,
proč jen skončil tak brzy
krásný sen, co se mi zdál,
a ráj pro mě nenastal...

Život se krásný může zdát,
když víš, že tě má někdo rád,
ale když víš, že tě nemiluje,
na mělčinu tvá loďka pluje.

Není na světě nic horšího
než ztratit svého nejmilejšího,
s kterým jsi chtěl jít životem,
a náhle tady zůstat samoten...

Vodopády slz
smáčí naši tvrz,
ze společného útočiště
stalo se ďáblovo hřiště.

Oči zalité slzami,
nechápu, že je to za námi,
vím, rozchod vždycky bolí,
však když je to vinou tvojí,
cítíš se ještě hůře
a nic už ti nepomůže...

Všechno bych za to dala,
aby nebyla to pravda,
ale svět už takový je
a trpí, kdo miluje.

Smutek v duši cítím,
rozchodů se štítím,
znovu bych to nepřežila,
nikdy už šťastná nebyla.

Zase prší,
a je znova ticho.
A ty už zase pláčeš,
a mě z toho bolí srdce
a já ti neumím pomoct.

A zase znova žiješ v chybách,
který už jsi udělala
a děláš je znova.
A neumíš s tím přestat.
A mně to leze na nervy.

Znova tě opouštím,
i když vím, že se potřebujeme.
A ty už ani nic neříkáš.
A já tomu už nevěřím.
A ty už tomu nechceš věřit.

Jsem smutný, kde jít, když zase se trápím,
pošedlou ulicí, pochmurným krokem, sám kráčím,
ve stínech domů, co krutě se smějí, tvou tvář vidím,
v horečkách, za nocí bezesných, blouzním.

Dál v té slepé ulici, v tom bludišti, se ztrácím,
smysl života, bez tebe, můj kvítku, nenacházím,
v slzách, v tom smutku černém, se utápím,
chlad kostek dlažebních, ten studený kámen, stále cítím.

Lhostejnost jak ubíjí, když jsem sám,
v dálce slyším tvůj krok, tak kde tě mám,
živím se marnou nadějí, stejně tě nepotkám,
bez lásky životem, jako bludný Holanďan proplouvám.

Nekonečně dlouhý oceán, ráj stále hledám,
jak dlouho se plavím, čas už nevnímám,
zuří bouře, ty přívaly vod, už té síle podléhám,
loď se potápí, věřím dál, jednou tě snad potkám.

Pokračování básničky

Slzy mi tečou po tváři,
moje hvězda už nezáří,
ztratila svoji polovinu
a cítí na tom hroznou vinu.