Smutné básničky

Já už brečet nebudu,
dělám si akorát ostudu,
on mi za to nestojí,
mé srdce se už nebojí,
spěchám mu to říct,
vycházím samotě vstříc.

Smutek mi spát nedá,
moje tvář je bledá,
svět je teď druhá strana mince,
ztratila jsem svého prince...

Proč ztratil se a už tu není
ten, co byl mé potěšení,
teď život se samotou
zavání prázdnotou.

Na papír kapou mně slzy,
jedna dobrá žena zemřela příliš brzy.
Brečím a za slzy se nestydím,
skrze slzy na papír pořádně nevidím.
Brečím a proklínám osud zlý,
teď je ta chvíle, kdy dospělý plakat smí.
Brečím, teď už plakat smím,
když co se stalo, už vím.

Brečím, přibývá slzí a marnosti,
smutku ve mně není pořád dosti.
Smutek a žal, je ho ve mně moc,
proč, Danuško, Ti život vzala, zlá nemoc.
Brečím, moje já osud zlý proklíná,
proč život dobré ženě zhasíná.
Vím o tom, jedna lidská stránka se zavírá,
vím o tom, že krásná žena umírá.

Pokračování básničky

Zklamal mě tolik,
jako by vzal kolík
a probodnul mi srdce...
Dál už se mi nechce.

Láska mě pohladila,
já tak šťastná byla,
pak ale náhle zmizela,
já na to štěstí zapomněla.

Nemít lásku smutné je,
jsou to přímo galeje,
nikdy by mě nenapadlo,
že by to na mě takhle spadlo,
ale ono se to stalo
a hrozně mě to vzalo.

Světlo zhasínám,
na něj vzpomínám,
jak krásné to bylo,
když naše srdce bilo
pořád dohromady,
proč už není tady?

Proč svět je tak vrtkavý,
láska náhle skončí,
vždyť měli jsme plány,
a on se rozloučí...

Smutná princezna,
ač tak líbezná,
lásku nepozná,
kletba to hrozná.