Různé

Malá bílá ovečka
s krvavou tváří,
bloudí tam ve skalách,
do všeho vráží.

Koleda vánoční
falešně znící,
ovečka zčernalá
ve sněhu zůstala,
vypadá jako smrt spící.

Na bílé hranici
za temnou vesnicí
tiše plíží se skon.

Pokračování básničky

To je rána pro vojáka,
když na něho časně zrána,
místo sladkých hubiček,
dozorčí řve: Budíček!

Ať nás bijou, ať nás mlátí,
stejně se nám číslo krátí,
buzerák a kanady,
to jsou dary armády.

Visím hlavou dolů a závrať cítím.
Unaven celým světem, kterým se řítím.
Tak obyčejný a přec tak jedinečný pocit mám,
všude kolem mnoho jiných a já sám si připadám.

Když foukne vítr zleva, já doprava se nakláním.
Jen ať foukne silněji, vždyť se vůbec nebráním.
Jednou to přijde a mé tělo i duše s větrem odletí,
v tu chvíli si připustím, že žít je dar, ne prokletí.

Pak v poryvech vánku nechám se unášet zvolna.
Netuším zda-li mě čeká cesta šťastná či smolná.
Mé myšlenky znovu v realitě se ztrácí.
Den za dnem stále dokola se vrací.

Klesám a letem dolů si začínám být jist,
že někdy připadám si pouze jako schnoucí list.
List, který nakonec nedopadne na holou zem,
ale do hromady tlícího listí jen...

Až já budu v černém hrobě
a ty půjdeš okolo,
nastavím já hnátu tobě,
přeraž se, ty potvoro.

Dovolená byla príma,
teď nás doma čeká zima.
Balkón, postel, moře, pláž,
sluníčku se neschováš.
Papáníčko mňami mňam,
všechno tohle zbaštím sám.
Navrch dám si zmrzlinu
a pak hop pod peřinu!

Nosím košili,
v ní zabalenou duši.

Pod třetím knoflíkem
ukrývá se srdce.

Na límci razítko šňůry,
jak na Slunci se suší.

Se zmačkanými rukávy
záplat nikdo nevidí.

Někdy skvrna od kávy,
nemám ji naruby?

Když ji sundám,
hlavně opatrně.

Duši položím vedle pračky
a srdce do lavoru.

Než bude čistá a voňavá,
zamknu koupelnu na sedm západů...

Jsem tma
tma tmoucí děsíce
kolemjdoucí
Jsem smrt
skutečná ze snu
zrozená
Jsem krví
k srdci se proudem
linoucí
Jsem duší
černou slávou pro
slavnost věčnou

Něco je se mnou.
Nevím, co se děje.
Jsem cukr bez chuti
a pohár beznaděje.
Drobky dnů lámou se
jak suchý chleba.
Týdny peláší zběsile
- já sama sebe hledám.
V čase topím se
vyplašená,
v ústech mám pelyněk,
k televizi sedám.
Náhlý proud slov
mě zas rozesměje.

Láká mě ven jít noční krajinou,
neotáčet se, hledat múzu svou...
Pro piloty je mlha těžkým kalibrem,
pro mě inspirací, proč nejít v noci ven?
Zavírám dveře, naposledy koukám za sebou,
mraky se po obloze taky zvlášť rychle neženou.
Cestou, co nikam nevede,
půjdu za tebou, né že ne...
Za kým že vlastně večer jíti mám,
za inspirací... kterou nějak postrádám.
Za světlem, za rozbřeskem k ránu...
projít tou noční mlhou až na druhou stranu...

A pak se ztratí sama za obzorem,
milovat, trpět, prát se s protislovem...
Jít proti zdem a snažit se prorazit,
smát se tomu a přitom nic nezkazit...
Chytit ji za ruku a nepouštět víc,
vždycky má všechno rub i líc.

Když už mě zradí i má vlastní chůze,
je čas zajít si někam na infuze.
Dostat do krve notnou dávku odvahy,
propadnout se uprostřed skrze podlahy
nebylo nejlepším nápadem...
A tak opět, jako každou noc hledám cestu,
cestu ven...