Romantické básničky o lásce

Roků máš víc než já,
v hlavě stále nosím tě jen já.
I když vím, že nám dvěma osud nepřeje,
tak zůstaneme zatím přátelé.
Tam někde v době budoucí si snad řekneme víc.
Přátelství skončí a bude něco víc.

Tam za sbírkou plnou básní a ještě o kus dál
žije prokletý básník, co verše své jen psal
za sílu svých svalů duši citlivou schoval
byla křehká jako sklo, pečlivě ji hlídal.

Zasněný, spíš jako blázen lidem připadal
hlavu v oblacích, nic kolem sebe nevnímal
životem svým bloudil, cestu svou hledal
sklízel jen výsměch, když beznaději propadal.

Otevřela mu duši svou a tak ji potkal
tu dívku křehce nádhernou a najednou se všemu smál
kouzlo života pochopil, najednou se radoval
našel svou lásku, poezii a srdce své jí daroval.

V sobě jsi ji nosil a každou noc usínal
byla jen tvá a celým srdcem jsi ji miloval
tisíc tváří a tisíc jmen jsi jí ve svých básních dal
jak je krásná, vždyť její vůni jsi znal.

Pokračování básničky

Jak jsi krásná, když se tvoje tvář směje
září jako slunce a na duši z toho hřeje
to teplo sálá a ostych jako led taje
srdce pookřálo a ódy na lásku pěje.

Po nitkách té záře jako ve snu za noci kráčím
jdu v jeho stopách, jak hřeje, o tvé kráse sním
jak je dokonalá ve své skromnosti, jak úžasná, jen já vím
když se usmívá, jako letní den bez mráčků, hořím.

Jakou sílu má, nic nestojí a mnoho dává
stále ho vidím, to slunce, co hřeje, to se stává
nosím ho v sobě, ten tvůj smích ve mně zůstává
radost a štěstí probouzí, když se tvoje tvář usmívá.

Miluji tvůj úsměv, ty něžné a svůdné rtíky
chci je líbat, ochutnat tu sladkou chuť, těmi doteky
jeho zář, jak ve mně hřejí ty tenké světla nitky
vzplála ve mně vášeň, jak hoří ten oheň čisté lásky.

Čas za noci jak rychle ubíhá, jeho tempo znám jen
ráno na nitkách světla se probudím, byl to jen sen
v zamlžených ulicích kráčím, jak ponurý a šedý je den
stále ho hledám, tou jeho krásou jsem poblouzněn.

Prosím slunce, ať zapadá, chce se mi spát
den snad skončí, ať můžu si nechat zdát
o tvé kráse, co září jako slunce, chci tě líbat
vidět tvůj úsměv a svými rty se jich dotýkat.

Miluji tu jeho zář, jako o slunci jen o něm sním
ty nitky jeho světla, jejich teplo v sobě nosím
jak jsi krásná, jen tiše šeptám, o jedno prosím
hladit tvá líčka, něžnými dotyky, doufám, že smím.

Miluj toho, kdo miluje Tebe.
Kdo k tobě vzhlíží, jehož jsi nebe.
On srdcem se dívá a duše mu zpívá,
když může tě hladit a ruku Tvou líbá.
Jsi jeho úsměv, jsi jeho milá.
Jsi jeho všechno, bez Tebe umírá.

Už jen vzpomínky mi zase zbyly,
a kousky srdce, co se utrápily,
Nezbývá mi nic než říct,
že krásné časy jsou už pryč.

Už nechci jí kazit život,
nechci, aby trápila se zas,
jsem rád, že ji mám blízko sebe,
ač selhává mi při tom hlas.

Je teď šťastná a tak to bude,
jen pár snů mi o ní zbude.
Nechci zklamat důvěru její,
chci, ať se její rtíky stále smějí.

Chci, ať se úsměv drží na její tváři,
ať její vlásky lesknou se v polární záři,
chci, ať štěstí se jí drží na každém kroku,
chci, ať s láskou svou se dožije sta roků.

Pokračování básničky

To přichází vílová, její úsměv září v tajuplnosti,
je ztělesněním krásna, uměleckým stvořením,
tu nabádá myšlenka, kdo je ta vzácnost vzácná nevšední,
snad hvězda milionů hvězd, co na planetách svítí,
fosforeskujících světelných let, to zrak se diví,
jak ta zář obklopující svět, formuje se a mění,
v něco skutečně neskutečné, ani tou hříčkou slovy,
ani tím náznakem, nepopíšem tužkou a pery,
to vesmírné, co zahřívá tělíčkem a dlaněmi, a to je
entita v šatech vábně hedvábných,
co s měsíčkem pojí vskutku nevýslovné vřetenné!