V průjezdech se točí
zesláblý déšť,
bude spát krásněji
než znovu kreslit
do čela si pískem
vzory kamenů.

Ve spánku se pootočí v rohu,
hlavou se mu honí
malby hlavonohů.

Sní o křídlech,
sní o lásce,
sní o pravdě,
sní o kráse.

Nemá z toho nic,
přesto věří,
doufá a touží,
žárlí a trpí.

Umírá bolestí,
ožívá radostí,
směje se falešně,
tváří se vesele.

Další vzdor,
ukázka pádu,
smích, ať si falešně
směju se já.

Slzičky,
co se nepřiznaly,
dušené v tichu
ve špinavých ponožkách.

Člověče, neplakej.
Bude hůř.

Pohrdání.
Křik.

Rána nedopadla,
stejně pálí,
a po slovech ticho.

Tančí na nožích,
balancuje na ostřích,
řízne se tu i onde,
krev je sladká, Richionde.

Světlem mohl být,
temnotou se stal,
svobodný a nešťastný,
šílený a nádherný.
Hlasy, co křičely
nikdo je neslyší,
vítr a slzy jsou
navždycky nejtišší.

Kousíčky oceli
přeťaly nitě
o kráse, o smrti,
zůstaňme skrytě.

Zaprodal duši,
prodal dar,
prohrál lásku,
má svůj zmar.

Brání se jen slabě,
touží zemřít,
touží žít,
chce se zbavit prokletí.

Ve větru šumění
lásek každý den se
oposlouchá.

Jenže když nešumí,
tak člověk netuší,
touží po nich noc co noc,
nemá však žádnou moc.

Co slyšíš zdaleka,
přespříliš láká,
jak malá Malenka
potkala žabáka.

Poslouchej déle,
poté to přestane,
sebevíc krásné
nadšení opadne.

Kdo přece vydrží
žasnout až věčně,
časem se otočíš
k jinačí slečně...

Temnotou obklopen,
všude ticho a tma,
jen jedno světlo,
a čas není lék.

Čas - falešná pomoc,
falešný kec,
čas je jed,
hnedka bych zdech.

Je to jak zrcadlo,
zprava je jeden,
z leva se odráží
druhý on sám.

Který je lepší? Snad
ten, co je vpravo?
Kdo však by určil mně,
který má právo.

Oba jsou stejní a
oba jsou zoufalí
nad tím, jak zase jsou
na sebe troufalí.

Až se však zrcadlo
po pár dnech zapráší,
poznají samotu
a to, co obnáší.

Prach je všude,
dlouho leží,
pocity chybí,
společnost není.

Kouzlo a magie,
ona jest,
zlatý jas
a zář hvězd.

Je světlo,
první, poslední,
rozhání temnotu
a přivolává větší.

Ona drží nůž
a bodá jím,
zároveň ovšem
zahání ostatní.