Dávno, tak dávno,
když na váš koncert, jsem zavítal,
váš zvuk tónů, nám do uší, tak krásně zněl,
tak krásně, nás všechny vždy přivítal.
Dávno, tak dávno, když tak vzpomínám,
šel kluk s holkou, vedl se, s ní objímal.
Na koncertech vašich, skvělých tónů,
se nejeden pár, zamiloval.
Dávno, tak dávno, každý u pódia stál,
šťastný s vámi byl,
každý se jenom smál, každý se radoval.
Dávno, tak dávno, vaše písně, cestou z koncertu,
každý si dlouho broukal, zpíval, pěl,
každý dobrou náladou hýřil, dobrou náladu měl.
Dávno, tak dávno,
každý když, z koncertu domů pak šel,
ještě dlouho v uších Bubeníka tóny měl.
Dávno, tak dávno, proč se ptám,
musel, tak najednou odejít,
ten, co tóny bubnů znal,
ten náš, skvělej kamarád Bubeník,
ten, co všem, v uších dlouho zněl.
Teď se tak ptám, proč bůh si ho už vzal,
snad asi proto, že bubnů tón, tak dobře ovládal,
snad proto, aby všem, lidem v nebi
tak pěkně, jako nám na zemi na bubny hrál.
Dávno, tak dávno, na zemi, stejně pro nás,
pro všechny, budeš stále žít,
budeš pro nás, v našich uších, srdcích pořád znít.
Dávno, tak dávno, budeš napořád
v našich uších, srdcích tak pěkně znít...

(věnováno skvělému bubeníkovi)