Stále čekám, zda se mi vůbec ozveš,
zda konečně mi otevřeš své srdce.

Bojíme se navzájem podívat si do očí,
nemáš ani tušení, jak mě to tam uvnitř ničí.

Stále odkládáme, kdy se spolu vidět,
snažíme se svým pocitům stále se bránit,
i když dobře víme, že se to nedá potlačit...

Copak jsi zapomněla, jak dobře nám spolu bylo?
jak jsme se o nic nestarali a čas jako bychom neznali?

Víš, jak moc mi chybí to, jak jsme si dokázali o všem si povídat?
jak jsme si naše společně chvíle co nejvíce prodlužovali a užívali?

Je to k zbláznění a už nevím, jak dál...
ničí nás to a bojujeme proti něčemu, nad čím se nedá vyhrát.

Vzpomínky na Tebe se mi stále vracejí,
řekni mi, jak proti tomu bojovat, když náš vztah byl, tak blízký a intenzivní...?

Je zbytečné hledat takovou lásku u někoho jiného,
když mé srdce si přeje jen Tebe!