Ať už spím nebo bdím,
ve skrytu své duše, dím:
Znala jsem já Souputnici,
překrásného vlivu zjev,
to však jen zdánlivé bylo,
ač nelze na ni nemyslet...
Byla mou mámou adoptivní,
však dovedla být čímsi víc:
Jakousi zvláštní průvodkyní,
korunou všech souputnic...
Byla přísná, byla rázná,
příjemné duše však její hlas,
skrz intonaci, přednes, barvu,
do mého srdce vtiskl jednu z krás...
Ač myslela bych o všem krutém,
že nebyla jsem jí vlastní tak,
jak děti, odlesky její jisté,
nedovolí mi vnitřní zrak
neviděti krásu její,
ač byla tak nevlídná,
ledová doba v tváři její,
však v duši vřelost upřímná...
Rozdíly mnohé oplývaly
slůvka její přede mnou,
tak velmi mne to zraňovalo,
já stala jsem se Bezcennou...
Na ni nelze zapomenout
a nepochopí to širý svět...
Ať stalo se, co se stalo,
být Souputnicí zná hledět!