Z tepla komůrky, hledím jak sněží,
do bílé košilky, halí se klášter i s věží...

Tiše a hustě, snáší se mokré vločky,
na klíně, zní mi při tom vrnění kočky...

Úžasem ztichl, vůkol celý kraj,
však vláha pro přírodu, je malý ráj...

Na pohled to krása, když sníh, nebe pustí,
lahodné to pro ucho, jak vločky jemně šustí...

Když nasypat jdu ptáčkům, jen maličko to zebe,
to bílé potěšení, darované nám z nebe...

O chvilku později, koště na chodníčku tancuje,
radostně si zpívá a při tom pilně pracuje...

Cestičku nám umetá, bychom mohli jíti,
radost v každé chvíli, můžem míti z žití...