Umíráš, můj Anděli, bezmocně zůstaň prosím
tvá zář slábne, jen bolest v sobě nosím
tvé bílé perutě jak vzduchem lítají, neuslyším
už nemají sílu tě nést, smutkem svým trpím.

Život pohasíná posledním výdechem, jak moc jsem tě trápil
svatozář zhasíná, proč jsem její světlo dřív nespatřil
tvé ztuhlé tělo z náruče své jsem jen do truhly vložil
už je pozdě své svědomí zpytovat, už jsem to pochopil.

Vzpomínám na tvůj úsměv, tu jeho zář
na ten den, kdy jsem spatřil tvou tvář
na kolenou jsem klečel, tvá tvář byla můj oltář
krásné bílé tělo biblí, co zaplnilo můj snář.

Slzami už jen pláču, víko truhly přibíjím
jsou jako hřebíky, v srdci svém tě nosím
časem nezapomínám, stále živou tě vidím
ve snech svých k těm krásným dnům, se vracím.

Bílý kříž, ten chladný kámen, v samotě své abych si zoufal
slzy tečou po tváři, a já stále vzpomínal
na ten den, kdy poprvé jsem tě objímal
v touze své tvých žhavých rtů, se dotýkal.

Vášní, co pálí, jak dlouho jsem tě líbal
tvé hedvábné vlasy, v dlaních svých rozcuchal
teplem svým tě hřál, teď abych plakal
v srdci svém tě nosím, už vím, jak chutná žal.

Umřel jsi, můj Anděli, jen já to vím
nouzi, tu sestru samoty, jako stín za sebou vláčím
mé svědomí je černé, pro hříchy své teď trpím
jak moc jsem tě trápil, za nocí bezesných už dávno nespím.

Věnec černých květů, pohřební vůni vnímám
na stuze zlatý nápis, na tebe navždy vzpomínám
jak moc truchlím, v sobě to nosím a schovávám
Anděli můj, ty má spáso, je z tebe prach, už tě nikdy nepotkám.

Umřel jsi, můj Anděli, proč jsem tě trápil
to jsem nechtěl a život tvůj jsem jen zničil
u hrobu klečím, ten jeho bílý kámen slzami močil
v srdci svém, jen ve svých vzpomínkách tě nosil.

Bílý kříž, co vrhá stín, na ten náhrobní kámen
ožij prosím, v modlitbách svých říkám amen
hledám dar odpuštění, pálí mě hříchu plamen
navěky prokletý, navždy zatracen.

Životem jdu dál, ten příběh v sobě nosím
tu knihu černě vázanou, její tíhu cítím
slzami vykládanou, jako bibli ji ctím
na kolenou klečím a pláču, ve smutku svém se modlím.

Dál jen sám, pošedlou ulicí kráčím
zář mého Anděla už nikdy nespatřím
jak rychle stárnu a uvadám, jen já vím
bez jeho světla v temnotě své bloudím.

Bez víry své svět už v barvách neuvidím
plamínek naděje doutná, v lásku stále věřím
srdce mé nepodléhá, jeho tlukot stále slyším
je to znamení naděje, které v sobě nosím.

Jsem smutný a jen ty to víš
bez tebe jsem sám, tak moc mi scházíš
lásko, kde jsi, volání mé už neslyšíš
ztratil jsem víru, pod bílým křížem ležíš.