Když tu tak sedím doma sám,
přijdu k oknu a podívám se na nebe.
Vidím hvězdy, Měsíc...
a při tom si vzpomenu na Tebe.
Na Tvoje oči,
azurově modré jako oceány
a zářivé jak hvězdy samy.
Na Tvoje rty,
vášnivé a plné něhy.
Na Tvůj zářivý úsměv,
oproti kterému je i Měsíc
jen nepatrné světýlko.
A pak si Tě představím celou,
to, jak jsme opět spolu.
Držím Tě v náručí
a naše rty se přibližují.
Polibek, který mluví za všechno.
Ale já stejně šeptám Ti do ouška
ta tři nádherná slova:
Lásko, miluji Tě!