Jsi vonící květina,
co spadla mi do klína,
jsi láska, která uvadla,
zaléval jsem, vypustil zdymadla.

Dostalas nemoc ukrutnou,
chtělas hned být květinou,
utekla jsi proto nocí, temnotou.
Proč tvoje srdce zeje prázdnotou?

Proč?
Vábil tě tento svět,
co na nic nepočká,
tvá duše, dříve křehoučká,
změnila se v led.

Bavíš se zatím vesele,
tančíš z Pondělka až do Neděle,
ale nastane ráno, kdy ty vstaneš z postele,
bude ti tuze zle, jak Bohu v kostele.

Tento svět ztracenou sílu ti nevrátí,
ten, kdo tu vládne, jen život ti převrátí,
pamatuj, kdo schopen poskytnout zahřátí,
když stačit nebudou všechny tvé kabáty.

Proč?
Cítíš, že tento svět nepatří ti,
Tady tobě neporoste žádné kvítí,
v hloubi duše ale víš, kde bys měla právě býti,
se slzami obejmou tě - stačí jenom poprositi.