Možná nejsem ten nejodvážnější člověk,
který by měl odvahu Ti říct, že Tě miluje...

Možná se ztrácím ve Tvých očích pokaždé,
když se na mě podíváš...

Možná mám strach, že už to slovo nikdy
nevyslovím...

Když to slovo miluju Tě bylo na jazyku,
moje ústa dostala strach, a tak mlčela...

A Ty jsi se na mě stále dívala v domnění,
že to možná chci říct.

Možná jsi byla zmatená jako já,
a možná nevíš, že ve Tvé přítomnosti umírám...

Možná budu mít příště odvahu Ti to všechno říct,
že to, co cítím, je stále silnější...

Ale najít tu odvahu a vyznat se v sobě,
to asi zažil někdy každý...

V hlavě mám zmatek a ty možná taky.
Má ústa řekla, že si chci promluvit
a ty jsi odpověděla, co se děje,
co je to za řeči...

Tvá slova byla najednou jako nůž,
tohle nikdo nečekal...

Pak jsi se na mě stále dívala
a možná Ti došlo, že mé srdce
se do Tebe zamilovalo...

A možná teď přemýšlíš, jaká slova
měla být vyřčena.
Ale možná, že Tvé srdce zná už odpověď...

Možná přijde ještě šance všechno Ti říct,
ale ptám se sebe, cítíš to samé, co já?
Nebo nemáš ani tušení?
Když se Ti totiž podívám do očí,
vím, že cítíš to samé...

Možná jsme kdysi poslouchali rozum,
ale srdce se vždycky ozve, když ví, že má pravdu...

Takže, jestli to trochu jde, poslouchej své srdce,
protože to jako jediné se nikdy nemýlí...