Na zemi leží nehnutě
Polámané má perutě

Kolem něho slabá záře
Vycházející z jeho tváře

Bílé šaty zbroceny krví
Však upoutá pohled prvý

Pokoj a láska z něho čiší
Od lidí se tak významně liší

Kdo zlomil asi toho posla nebe
A jeho krev vzal na sebe

Kdo protiví se čisté radosti
A lásku opětuje svou krutostí

To krutá bolest vedla zlobu
Životem tak dlouhou dobu

Zlomená duše přesto tak čistá
Vedla ho na konec na tyto místa

Všechnu zlobu kterou skrýval
Když se bezmocně jenom díval

Odnesl s sebou a roztáhl ruce
Let byl krátký a narazil prudce

Jenže místo toho zlomeného muže
Leží někdo bílý jako růže

Možná bylo jeho údělem
Stát se padlým andělem