Pohaslo světlo dní,
rozžla se záře hvězd,
mé srdce nevidí,
leč cítí vší tu krásu,
Soumrak je medový,
úsvitu odleskem,
ten odlesk napoví,
s čí Láskou živa jsem.

Den se Ti propůjčil
a bytost svou Ti dal,
ó, NĚŽNÁ Lásko má,
Ty Úsvitem jsi mým!
Pro svět jsi Pocitem,
pro mne jsi Cítěním
a věčným prožitkem,
jenž ve mně stále zní...

Uběhla spousta let,
než jsi mne, Lásko, znal,
do komnat citů Svých
nežli jsi mne pozval...

Životem nelehkým,
než stal ses Světem mým,
kráčel jsi v touze Své,
běžěls se zasněním...

A bylo mnoho žen,
každý sten jejichž znals,
a každý povzdych též,
nejhlubších chuť přemítání...

Však na mé hrudi jen
poznáš, cos nepoznal,
Lásku, tu nejhlubší,
jež touhu Tvoji schrání.

A v jisté tváři květ
v polibku vzdáleném,
odválo tíhu let
Tvé tiché mě pozvání...

A srdce zvolalo:
„Lásko, Tys můj Svět.
Projdeme vším, kdekoliv se ocitnem!”