Bylo to jednou místo školy,
bylo to v den, kdy Pardubice daly dva góly.
Bylo to ve středu v Litomyšli,
věřte mi, já si nevymýšlím.

Jsi sluníčko, které mě nikdy neomrzí,
v cestě k tobě mi nic nezabrání.
Vždycky když se můj pohled na tobě zastavil,
tak na mé tváři úsměv zazářil.

Očička mi zablikala, když jsi byl u mě blízko,
nevadilo mi, že jsem vzhledem k tobě celkem nízko.
Pouhý tvůj úsměv zahřál mě na duši,
že jsem s tebou ráda, to každý odtuší.

Směju se celý den, pořád, dokonce i teď,
že jsi úžasný, to ví celý svět.
Víš, v každé situaci mě umíš rozesmát,
budeš to umět, i když ti bude padesát.

Když jsi mě objal, pustit jsem tě nechtěla,
vím, že jsem takhle uvažovat neměla.
Být u tebe blízko, líbilo se mi moc,
vydržela bych tak i celou noc.

Poslouchat tlukot tvého srdce, oči zavřít,
a čas, který plyne, co nejrychleji zabít.
Zabít proto, aby se prodloužila tahle chvíle,
kdy se ke mně život choval opravdu mile.

Jsi skvělý kamarád, nechci o tebe nikdy přijít,
nikdy tě nenechám smutného odejít.
Jsi bezva a já tě mám hrozně ráda.
Jak? No, jako perfektního kamaráda...