Lemuji hlasem oblohu,
sténáním budím mrak,
mostím tůním polohu
a s růží pletu si mák.
Starší z kmene kosu brousí,
láska doprovodí mě až tam,
kde lidé odešli nemohoucí,
teď z vděčnosti staví si stan.
Mašli z květin dají Bohu,
kají se z hříchů svých,
perly z tůní vzíti mohu
a nad nimi přemýšlet o básních...
V místě, kde neznáš slovo hřích.