Dovolte mi říct pár vět.
V hlavě vytvořila jsem si vlastní svět.
Ach, bohužel pro mě není cesty zpět.
Mé reality jsou v sobě propletené,
však mé myšlenky jsou zmatené.

V hloubi mě, v úkrytu,
neznámá touha po něčem leží tu.
V ní něco neznámého před světem ukrývá se,
nahlas nedokážu říct, co cítím, zdá se.
Podívat se do zrcadla na svou tvář,
se slovy, s odkazem na zrcadlo, „TY JSI LHÁŘ!”.

V odrazu zrcadla vidím strach a zklamání,
s nadějí, že mě můj svět zázraků zachrání.
Jenže mé slepé oči nevidí to, co můj odraz ano, a proto na mě křičí,
„TY HLUPÁKU! TEN TVŮJ SVĚT ZÁZRAKŮ TĚ POMALU NIČÍ!”.

Ach, není to jen ale moje vina,
že všude je hniloba.
Za všechno může tahleta doba,
můžeme za ni Ty, Já, oba.
Ničíme vše, co je barva zelená,
dokonce je kvůli nám svěcená voda zakalená.

Tohle je jen začátek, přijdou horší zítřky,
každý se snaží uhasit plamen naší svíčky.
Tohle je naše volba, osud si teď bere svoji daň na nás, bere si svoji oběť,
ze života stává se jedna velká zpověď.

Máme pevně omotané provazy kolem krku,
nikdy nedosáhneme uspokojivého úspěchu.
Myslím, že vyplnilo se proroctví,
že upadli jsme do vlastního otroctví.
Tahle generace nechce se zabít, nechce zemřít,
chtějí jen něco, v čem by viděli záchranné lano a mohli slepě věřit.

Chceme jen malou spásu,
abychom mohli najít svůj smysl života a jeho krásu.
Ale toho se nikdo nikdy nedočká,
neboť jsme jako malá vyhaslá ve vesmíru hvězdička.
Neřídíme se vlastními názory, jsme jako loutkové panenky,
ale tohle všechno jsou jen moje hloupé, možná nepravdivé myšlenky.

Nuže, blížíme se ke konci,
a jen buďte své naděje lovci.