Je večer a já sedím u okna
a tiše dívám se do oken spáčů,
slza mi teď z oka ukápla,
sama nevím proč, já potichu pláču.

Prý za slzu nestojí ani
ti lidi, co Tě odhodí,
ti lidi, co Tě klidně zraní,
kvůli nim se prý plakat nehodí.

Proč ale lidi jsou tak zlí?
Vždyť přece srdce mají,
tak proč Tě nejdřív okouzlí,
pak Tě jen pomlouvají?

Ta slova umí ublížit
a umí mnohem víc,
ona umí vzít chuť dál žít
i sílu odpověď na ně říct.

A dál slza stéká po tvářích,
dál jenom chladí na lících,
je tma, teď venku se rozzáří
hvězdy, co pomáhají svítit měsíci.

Dívám se, dívám, na nebe,
kde spousta hvězd tak bliká
a vzpomínám teď na Tebe,
na to, co jsi mi říkal.

Říkal jsi, proč se takhle trápíš?
Vždyť já Tě jinou znám
a tímhle pláčem čas jen ztratíš,
to já sám dobře znám.

Musíš se dívat kolem sebe,
je víc, než myslíš, lidí,
těch, co chtějí být blízko Tebe
a neradi Tě smutnou vidí.

Nestojí Ti za trápení
ti lidi, co jen ubližují,
ona se nikdy nezmění,
oni svou nenávistí žijí...

Je zvláštní, co dokáží slova,
umí potěšit i ublížit,
mně tyhle věty dávaj znova
zpět sílu zas dál jít.

Pro mě znamenají fakt moc,
víc, než jde říct jen slovy,
dík Tobě věřím, že až přejde noc,
přijde po ní den nový.

Ten vážně přišel po chvíli
a venku zase svítá,
motýli, kteří dosnili,
teď poplašeně lítaj.

Venku, na louce je plno jetele,
mezi ním se jeden třepotá,
dík Tobě už vím, že přátelé
jsou květiny v zahradě života.