Ta přejemná Vřelost mým nitrem zachvěje,
stále mne zalévá proudy Svých kvítků.
Tak mile se podobá kvítečkům lilie,
Vřelosti dávám hrst příštích zítřků.

Ta přejemná Vřelost mne brzy přemůže,
tak blaze, přeblaze brzy mne zničí.
Krásou jí podobna je zajisté růže,
stále víc vřelejší býti mne učí.

Ta přejemná Vřelost, stojím-li pod křížem,
stále víc snaží se mou duši prohloubit.
A v tom se má duše zdá býti leknínem,
té hloubky nejvyšší, jež skrývá v sobě Cit.

Ta přejemná Vřelost je zkrátka neproměnná,
touží nás zahrnout tak opravdu velice.
Její naléhavost je jak smutná chryzantéma,
ten zvláštní květ, jenž pokání v nás vzbudí nejvíce.

Ta hluboká Vřelost... toť Lásky květina,
jež nikdy nezvadne a pro mne jest jediná!