Kdesi, vprostřed temných lesů
nehezký domek byl,
do něhož ani človíček nikdy nevstoupil.
V tom domku žila kouzelnice,
co jméno měla Kordočice.
U ní musela Kráska žít,
jež nesměla spatřit ani Slunce svit.
„Už se nikdy neukážeš, mladá!
Každý jen krásu tvou postrádá!
A já? Holčice! Pověz jen!
Copak ty? Nevíš, že královnou jsem?!”
A ze dveří ji vyrazila.
Babice za ní zaskřehlila:
„Teď je tvá krása navždy spící!
Proměním tě v Netvořici zcela.”

Zlověstný vítr, zlé čarodějky sluha,
odnesl Krásku do lesa.
Byla bledá, tuhá, prokřehly jí líce.
Už nebyly těmi, jimiž byly dřív.
V nich krása se již nezračila více,
jaký to zlý náhle stal se div!

Kouzlo jí vtisklo do tváře hustou srst
a namísto vlasů měla pleš.
Její ruce pokryly jí slzy.
jen oči její neskrývaly v sobě kouzla lež.
Ty zůstaly stejné, jaké měla odjakživa,
v nich zářila čistota a láska trpělivá.
Náhodou, či osudu chtěním snad,
spatřila Kráska v měsíčním svitu nádherného koně
a vedle něj mladého jezdce stát.
„Ach. Jaký to zjev!” zvolal. „Co jste zač?
Vypadáte, jak pohrabáč!”
Kráska div nepropukla v smích.
„Jak bludička tu chodím po lesích. Jsem Netvořice.”
„Ach, jak vlídný máte hlas...
A vaše srdce, zjev všech krás!
Odpusťte. Nechtěl jsem vás pohrabáčem oslovit,
snažil jsem se vám jen dvořit.
Odpusťte mi, jasná paní,
byla jste zlým přeludem, teď mé jste zdání
líbezné a křehké jako stín.
Já vás z těch kouzel vysvobodím.”
„Nač lichotek pro mne, vzácný pane,
brzy mne lstivý vítr odvane.
Vy jste krásný, smím vidět úsměvné upřímnosti lesk,
jež dokázal utišit mou lítost a stesk.”
Po chvíli jen pohladil ji princ v jejím stísnění
a vše změnilo se v osud spřízněný.
Náhle rozhodli se blesk i hromek
a udeřili na ten domek,
v němž ona zlá, nelítostná bytost žila,
a Netvořice v Krásku se zpátky proměnila.
A tak s krásným jezdcem jede pár delších chvil,
že synem je králi, jí prozradil.
Svatba tam byla převeliká,
ještě dnes se mezi lidmi o ní říká.
A to je konec pohádky,
teď jsme opět za vrátky.