Kolikrát si člověk říkal,
kolik dalších takových příležitostí
ještě promrhá?

Stojíte vedle člověka, kterého milujete,
snažíte se ho políbít, ale máte strach.

V hlavě vám začnou běhat
taková ta typická slova:

Jak asi bude reagovat?
Co udělá, až ji/ho políbím?
Odejde nebo zůstane?

Ztratím ji/ho nebo
bude se mnou?

Kolikrát si to člověk bude muset říkat,
než se k tomu odhodlá?

Odcházíte naštvaní, že se zase nic nestalo.
Říkáte si: Tak třeba příště.

Jenže čekáte na příležitost
a zase nic.

Každý vám říká, ať to prostě uděláte,
jenže pak ji/ho vidíte a odvaha je zase pryč.
Bije vám srdce a říkáte si po kolikáté už...

Nadáváte si, ale říkáte si,
že by to třeba mohla udělat druhá strana.
Jenže ta nemá odvahu, a tak se v tom topíte spolu.

Nekončící příběh se strachem a odvahou,
která vám odejde ve chvíli,
kdy to nejvíce potřebujete.

Kolikrát si přes tohle člověk musí projít,
než se k tomu člověk odhodlá?

Pak se přidá slovo „proč” u druhé strany:

Proč mě ještě nepolíbil/a?

Proč se na mě ještě neusmál/a?

Proč se ke mně nepřiblížila?

Proč...?

Není tohoto slova „kolikrát” už moc?
a do toho další slovo proč...
jsem v tomhle sama nebo je nás víc?

Kolikrát a proč...?
Jak je tohle možné?
Mám to udělat?