Rozkvetlá konvalinko, květinko v lesní zahrádce,
když říkáš mi Pavlínku, zní to tak líbezně, tak sladce.
Srdíčka nám buší divoce a utišit se nedají
a naše roztoužené dušičky se v širém světě hledají.

Miluji tě, miláčku, lásko, proč skrývat své pocity,
chybíš mi a cítím se jak hrnek kávy vypitý.
Chci tě milovat a líbat jen tak v Evině rouše,
ale něco mě hryže, něco mě krutě kouše.

Hryže a kouše mě mé vlastní svědomí,
co to je za pocit, to se nikdo nedoví.
Milovat tě něžně v lesních houštinách,
cosi mně však svazuje tělo, je to snad strach.

Strach z nového, strach z neprobádaného světa,
miluj mě, to byla tvoje nejkrásnější věta.
Žár lásky hřeje a pálí čím dál víc,
a já bych ti chtěl tolik krásných slov říct.

Slova plná lásky, něžných a čistých citů,
chci ti je stále opakovat, od soumraku do úsvitu.
Miluji tě, lásko, to nejsou slova planá,
ta slova jsem ti říkal, když jsi ještě byla panna.

Chci cítit tvůj dech a něžnost tvých doteků,
to je vše, odcházím a je mi do breku.