Zavři očka a pověz mi, co vidíš.
Je to jako u mě? Když na mě hledíš?

Je to jako u mě, když stojíme vedle sebe
a můj hlas se neustále chvěje?

V tu chvíli nejsem schopen říci ani písmeno.
Proto se někdy chovám jako vemeno.

Je to jako u mě? Když na mě promluvíš,
úsměv na tváři mi tím vykouzlíš.

Když se na mě podíváš,
nevím, zda něco skrýváš,
ba naopak odkrýváš.

Jestli tvůj úsměv neznamená nic,
či naopak něco víc.

Ale asi jsem pouze snílek
jako Gustav Sadílek.

Stejně jsi pro mě byla, jsi a budeš andílek.

Je to vše jako u mě? Když se na mě usměješ,
limonádu štěstí do mě totiž nevědomky naliješ.

Ještě, že nemám cukrovku. Cha!

A když už mám tu čest Tě doprovodit.
Tak musím potvrdit,
že už s jistotou vím na sto honů,
propána, já nechci domů.

Těžší je pak jít zpět sám,
tou cestou, kudy jsme šli k Vám.

Jít tmou úplně sám,
bez Tebe...

Vzpomínat na ty chvíle radosti,
kdy jsme řešili blbosti.

Nevím, zda je to vše ten splín.
Ale vím, že ty jsi pro mě vším.