Jsem smutný, kde jít, když zase se trápím,
pošedlou ulicí, pochmurným krokem, sám kráčím,
ve stínech domů, co krutě se smějí, tvou tvář vidím,
v horečkách, za nocí bezesných, blouzním.

Dál v té slepé ulici, v tom bludišti, se ztrácím,
smysl života, bez tebe, můj kvítku, nenacházím,
v slzách, v tom smutku černém, se utápím,
chlad kostek dlažebních, ten studený kámen, stále cítím.

Lhostejnost jak ubíjí, když jsem sám,
v dálce slyším tvůj krok, tak kde tě mám,
živím se marnou nadějí, stejně tě nepotkám,
bez lásky životem, jako bludný Holanďan proplouvám.

Nekonečně dlouhý oceán, ráj stále hledám,
jak dlouho se plavím, čas už nevnímám,
zuří bouře, ty přívaly vod, už té síle podléhám,
loď se potápí, věřím dál, jednou tě snad potkám.

V slzách se topím, v srdci mám žal,
smutek nad životem, který zkrachoval,
teď se trápím, proč jsem tě nikdy nepotkal,
krutě prázdný život, jsem bez lásky zanechal.

Smutek v slzách, stále si jen zoufám,
pošedlou ulicí kráčím, marně vzpomínám,
ve stínech domů, jak dlouho čas nevnímám,
bloudím bez cíle, svou cestu hledám.

Slábnu a pomoci se nedovolám,
zákoutí slepé ulice, trápení podléhám,
ze sil posledních, tvé jméno volám,
proč, jsem tě ztratil, lásko, kde tě mám?

Žal, ten černý pán, je můj král,
s osudem sílu bojovat, už nemám dál,
jak je to dlouho, co jsem se smál,
pro úsměv, v záři slunce stál.

Pláštěm slz, do něj duši mou schoval,
pod ním jen pláč, radost mou si vzal,
trápení, zoufalý pláč, mé duši ponechal,
silou, co slzy dávají, do okovů mě přikoval.

Kráčím, pošedlou ulicí, své kroky slyším,
sílu samoty, jak mě ničí, na sobě cítím,
jdu sám, krutá ta věštba, dobře o ní vím,
osud je samota, proč se smutkem trápím?