Zavřu oči a kolem tma se rozprostírá.
Padají zábrany našeho světa.
Opouštím domov, kde mě přitažlivost svírá.
Z bodu Alfa se posouvám do bodu Beta.

Ve vodě nejsem, ale přesto plavu.
Po celou dobu na jediný nádech.
Mezi spoustou světel ztrácím hlavu.
Při každém pohybu mě zamrazí v zádech.

Ze Země odeslán v prostor nekonečný.
Uprostřed všeho tečka nepatrná jen.
Tady a teď věřím v život věčný.
Od starostí lidských cítím se oproštěn.

Chci zachytit pocit na kousek papíru.
Znovu a znovu číst si ho potají.
Čas smyslu pozbývá v tajemném vesmíru.
Nepátrám, proč zrovna nám srdce tepají.

Naprosté ticho vládne té kráse.
Představy liché jsou ironie.
Člověk je blizoučko vnitřní spáse,
když náruč svou otevře fantazie.