Úsměvy falešné
od přátel nejbližších,
nepravdy z jejich úst,
daj zradě šanci růst.

Vzpomínky smyjí se,
obratem ztratí se,
pro duši ztráta,
pro srdce rána.

V prostoru ztraceném
jde slyšet vrána,
jen skřípot vrzavý,
vydává brána.

Důvěra člověka,
jenž vždy byl zrazen,
upadla potupně,
tak prudce na zem.

Úsměvy falešné,
zdají se skutečné,
přátelství upadá,
kytice důvěry,
postupně uvadá...

Skuteční přátelé
mizí snad v mžiku,
faleš se rozrůstá,
jak moly v triku,
visící ve starým
a tmavým šatníku.