Ještě mi není dvacet let
a už mám srdce spálené,
ještě mi život nezačal
a srdce mé je z kamene!

~

Jen snít a vidět louky v dálce,
jsou zlatavé a zvlněné,
zmáčené vlasy ve studánce...
jako mé oči soužené.

~

Duhu,
jak v modrých mácích bloudí,
milencům šťastným pro radost,
a úsměvavé slunečnice,
co zamávám jim na Letnice;

zas vyběhnu jim vstříc,
tak mlád...
zármutku stáří zcela prost.

~

Když obejmu se s blatouchy,
co nastavují na odiv
své hrdopyšné klobouky,
mé srdce krásou pookřeje,
duše se něhou zatočí...

do kaluže si jen tak šlápnu;
to v dětství mívával jsem rád...

~

Domů,
až sám se vracet budu,
tak s písničkou, pro líčka dívčí;
zahlédnu pilné pavouky,
jak pasti ve svých sítích líčí...

... a slzy pohrnou se z očí...
... a slunce bude zapadat...

~

Ještě mi není dvacet let
a není mi co závidět!
Svou lásku, jako živý květ,
chtěl bych si v rukách udržet...

Však ona umírá mi stále,
jak v hnízdě opuštěný drozd,
plachá, jak krůčky bosých žabek,
jež k vodě hledají si most...

~
~

Své srdce zanechal jsem v polích...
ať nadýchne se osení.

Leží tam v posečené trávě
a čeká na to druhé k sobě,
tak vroucí, jak o polednách právě,
až polibkem jej ocení.

Pak spolu,
když se najdou v světě;
to po té době tisícleté
vrostou tu jedno do druhého...
Tou náhlou láskou vzrušení!

~

Snad jednou navrátí se žhavé,
sny štěstí rozhostí v mé hlavě,
jak nečekaný, milý host.

~

Ještě mi není dvacet let,
už pochopil jsem lásky bol,
tak mladé - nenaplněné...

Ještě mi není dvacet let!
Jak může být tak krutý svět?
V polích mé srdce raněné...