Malý chlapec u moře sedí,
dívá se na nekonečné vlny,
též skály vodní tříští zahaleny,
s hlavou v dlaních tam do dáli hledí.

Čeká na tátu, až se z plavby vrátí,
aby ho na člunu zas povozil,
aby s ním sítě do vody spustil,
a horký čaj pili spolu pro zahřátí.

Chodívá tam den co den,
na ty čnějící malé skály,
jeho oči stále pátrají v dáli,
jak světla majáků s každým večerem.

Stále čeká na ten den,
kdy jeho otec objeví se,
dlouze na sebe zahledí se,
s mírným pokojným úsměvem.

Ale není to už chlapec malý,
dvacet let sem denně chodí,
a očima zkoumá každou z lodí,
čeká na tátu, jež se nikdy nevrátí.