Jdu přírodou, ještě občas hezkou,
jdu po stráních, údolími, i dlouhou stezkou.

Jdu krajinou, přírodou, tady jsem volný,
tady neplatím nájem, ani žádný školný.

Jdu přírodou a krajinkou,
touhu mám jednu, malinkou,
aby ani jedna květina nezvadla,
aby příroda proti nájezdům lidstva, dobře dopadla.

Chci v přírodě tak dva, tři dny být sám,
chuť velkou k tomu mám,
spát se dá klidně pod širákem,
v dálce malé pole, s kvetoucím vlčím mákem.

Jdu tedy krajinou a přírodou dlouhou dobu,
tady na nikoho nemusím mít zlobu.

Jdu kolem potoka, kde jsou krásní pstruzi,
nikde kolem žádné civilizační hrůzy.

Jdu kolem borového lesa,
ta vůně jehličí, nad tím srdce plesá.

Jdu cestou klikatou polní,
tady jsme člověk, ptactvo, broučci, všichni volní.

Jdu kolem louky květin plnou,
z té krásy, do očí se mně slzy hrnou.

Tady jsem sám,
a dobrý pocit z toho mám,
všechny cestičky krajinou, dobře znám.

Ale trochu si musím odpočinout,
na zádech ležíc, nechám tělo spočinout.

Lehnu si na záda,
odpočívám, to má moje duše ráda.

Přemýšlím a naslouchám přírodnímu tichu,
zde je klid, není tu pláče, ani smíchu.

A tak vzpomenu si ve své paměti,
na poslední větu mé závěti.
„Posílám prosbu veškerému lidu,
abyste žili v míru a klidu,
buďte k sobě slušní a dobří,
nežijte spolu v žádné rozepři,
žijte v klidu, žádné hádky,
ať máte klidné všechny dny i pátky.”

Ale napadá mě, bude tohle někdy skutečnost,
než se tak stane, nebudem na to čekat celou věčnost?

Občas ticho protrhne hlas skřivana,
to se mně líbí, mohl bych ho poslouchat až do rána.

Občas kosové zazpívají,
jim je dobře, lidské starosti nemívají.

Na okraji louky, v té letní vonné trávě,
přilezl ke mně malý brouček právě.

A tak sedl jsem si do trávy,
a tam mi brouček krátký příběh vypráví.

„Víš, človíčku, lidé přírodu ničí,
až s bezohledností to hraničí.

Vlastně je to i za tou hranicí slušnosti,
kdy tomu bude konec, kdy toho bude dosti,
kdy my zvířátka, květiny a broučci, dočkáme se ohleduplnosti.”

Ještě více mně toho brouček pověděl,
jak lidé přírodu ničí, od něj jsem se dověděl.

Trapně bylo mně vůči broučkovi v té chvíli,
hned jsem věděl, že se vůbec nemýlí.

Byla to od broučka spravedlivá kritika,
věděl jsem, že celé společnosti, se dotýká.

Pryč je lidská pýcha,
člověk, k přírodě dobrý, jen marně vzdychá,
je to jasné, slova broučka nejsou lichá.

A tak vezmu broučka do dlaní,
a řeknu mu vše pravdivě, bez lhaní!

„Víš, broučku, teď žijeme ve špatné době,
kdy někteří za penězi v honbě,
ubližují druhým, přírodě, někdy i sami sobě.

Víš, broučku, české lesy, to není těžba, to je drancování,
za 40 let, už tady lesy nebudou k mání,
protože ziskuchtiví peněz, nezmění své chování.

České řeky, některé špinavé až běda,
koupat se v nich nedá,
někdy v řekách ryby uhynou,
stačí k tomu tři, čtyři hodiny, co uplynou.

A můj broučku, odpadků kolem člověka,
půjde-li to takhle dál, nic dobrého nás nečeká.

A představ si, broučku, že ten, kdo ničí přírodu, říká si člověk,
lépe by se k jeho chování, hodil spíše pravěk.

Těžká ale, můj broučku, bude cesta nápravy,
když za ničení přírody nejsou pokuty, ani šatlavy.

Víš, broučku, někteří „lidé” se chovají jak divoká zvěř,
k přírodě, k lidem, to je pravda, to mně věř.

Tohle vše mi není po chuti,
bojovat s nepořádkem, mě donutí.

Jak ale bojovat s lidskými vepři,
tedy proti těm, kteří, broučku, přírodu nešetří.

A tak slibuji ti, broučku, můj příteli,
ať žiješ v trávě, nebo v jeteli,
že já se budu v přírodě vždy chovat vzorně,
tento slib, si budu hlídat pozorně.”

Pustím broučka do trávy,
zamává mně nožkou, a pak odkvapí,
mě ale pocit viny zaplaví.

Brouček mně řekl, že příroda je ničena lidmi,
z toho fakt nemohu být klidný,
proč jsou v České zemi odpadky takřka všude,
kdy česká příroda zase krásná bude?

Poznámka autora:
Čím víc poznávám lidi, tím víc mám rád zvířata.