Vidím ptáky plné štěstí,
vidím nebe na rozcestí,
jak vypráví mi pohádku,
kde král měl malou zahrádku,
že bohatý být nemusí,
jen ať štěstí přeje mu z náručí.

A jak se tak dívám, vidím zmatek,
vidím poplach přírodních matek,
příroda se splašila,
a povaha se nám zhoršila,
nic než slávu bychom chtěli,
a bez práce ať svět se bělí!
Chtěli bychom koláče,
však ale bez práce,
a jak se tak dívám, vidím změnu!

Vidím, jak si to svět vzal k srdci!
A ani nečeká na odměnu,
jen hledí na další věci!
Věci přírody,
neházejí za hlavy,
přejí si jedno,
z toho světa nám už není mdlo!
Není to hezčí, vidět změnu?
Odpoví si každý: „Jistě že, nečekáme na odměnu.”
A odevzdají vřelé díky,
matce přírodě, a řeknou dívky:
„Jste náš vzor!”

Matka se k nim otočí
a otevře jim náručí,
však pronese jim do očí:
„Otočte se na obzor!”
A tam slunce hřeje do vysokých hor,
dívky poprvé v té zimě vidí jasný sluneční kroj.