V zemi se krčí drobnolistý kvítek
pod sněhobílou peřinou.
Jak čirý papírový svítek
splývá se zasněženou krajinou.

Eterický jak křehká víla,
skromně se dere z ledových ker,
je v něm zranitelnost, ale i žití síla,
co hlásí příchod jarních her.

Zkřehlá balerinka vítá teplý den
a zdraví záblesk zlatavý.
Je bílá, nevinná jak dětský sen,
co lidskou duši zotaví.

Zlatý kotouč laská první kvítí,
které se hrdě tyčí v bílé závěji,
zahřívá ho a něžně na něj svítí,
když noří se do bílých peřejí.

Kvítek za kvítkem zvedá hlavy
aby zázrak slunce uvítal,
už není sám, jsou jich davy,
jaro je tady, vítej - a pojď dál.