„Máme holé ruce!”
znělo kdysi Prahou.
Režim hlásal prudce
pravdu, lásku pravou.

Havel slíbil do éteru
naše lepší časy.
Mýlil se však notně, věru,
občan rve si vlasy.

Dnes nemáme holé ruce,
ale holé zadky!
Režim otočil se prudce
o století zpátky.

Z občanů jsou nádeníci,
jež dřou do úmoru,
co bojí se slovo říci,
přesto plni vzoru.

Kašlete na holé ruce,
vemte do nich hůl.
Vypráskat ven všechny trubce
je třeba jak sůl.

Všichni hořce vzpomeneme,
jak cinkali jsme klíčem.
„Odejděte, děkujeme!”
volá občan sklíčen.

Tak si jenom připomenem
samet s hořkou příchutí,
kdy občan - pravdou, láskou sveden
se k zamyšlení donutí.