Vždy když na „divoko” vyrazím,
jako bych znovu ožil a je opět nálada,
khaki klobouk na hlavu si narazím,
cítím se jak za mlada.

I když už mám nějaké roky,
na Kanárské ostrovy vždy vedou kroky.
To vždy rozzáří mé líce,
na čas dávám vale mé republice,
zažít dobrodružství, poznat co nejvíce.

Na nočním rozbouřeném oceánu,
čas pomalu se vleče,
loď se naklání ze strany na stranu,
chvíli sedíme, najednou jsme vkleče.

S batohem na zádech přes písčité duny,
slunce pere, písek pálí, je ho všude tuny,
začínám mít vrásky,
je to peklo bez nadsázky.

Spát pod ohnivým stromem v trávě,
nebo na sluncem prohřáté lávě.
Za lávovým polem krajina se rázem změní,
ocitnu se na místě se svěží zelení.

Přede mnou rozkládá se údolí,
políčka a bílé domky,
avokád a pomerančů plné stromky,
pod pohořím všude kolem,
různých stromů, plno palem.
Krásný pohled k nevíře,
námět zralý pro malíře.

Z nížiny vyjet do hor,
noc v mrakové zóně
změnit se může v horor.
Po divoké noci je opět nálada,
procházet se v banánové plantáži,
to je zase balada.