Básničky o zvířatech a přírodě - různé

Osamělý koráb na moři
snáší počasí příkoří
hrdě a statečně,
plaví se netečně,
nikdo neví kam,
osud ho nechal sám.

V máji pobožnosti v podvečer
pamatuji coby klučina.
Když jsem dospěl, poznal jsem,
že jiná pobožnost se počíná.

Konvalinky už nevoněly v kapli ve váze,
voněly nám na paloučku květinky.
Omamné ty vůně pobízely k neřesti,
zváleli jsme konvalinky - chudinky.

Recitoval jsem kdys veršík babkám u oltáře,
působil jsem u nich trochu dojetí.
Máj by neměl nikdy zevšednět,
babku teď je třeba držet v chabém objetí.

Chystej starochu se k odpočinku, však
na hřbitově v máji smutno býti nemá.
I do rovu chladného zpěv ptačí vniká,
úsměvem se zdobí umrlcova ústa němá.

Říkala mi kukačka:
Kuku,
pro tebe je hračka,
kluku,
koupit mi v obchodě
žvýkačky,
mám tady na stromě
kačky,
je jich tu nejméně
padesát,
byla jsem se strakou
čendžovat.

Chrousti keře zaplavili,
ještě včera tu nebyli,
ale dnes jich je mnoho
- chroustí hoši, do toho!

Otrávené mňoukání před vchodem
Na rozloučenou před odchodem
Svižným krokem kočka mizí
Úmysly má jistě ryzí

K snídani bude zas kos
K tomu nejspíš louže sos
Protáhnout hřbet a vyklepat blechy
Vyčistit packy, a protřepat slechy

Prostě ranní procházka single micky
A velkolepý návrat jako vždycky
Jenže příroda je silná hráčka
Pobízí kočku při konzumaci ptáčka

A než zajde zase sluníčko
Z kočky máme Kinder vajíčko
Za pár měsíců uvidí svět
Jak z jedné lze udělat pět

Skládám básně,
protože je mi krásně
a venku je ještě krásněji,
jaro je ráj na zemi.

Ten krásný jarní sen
chci prožívat každý den,
když ptáčkové zpívají,
až dech se vám tají
a všechny smysly hltají
teplo, co paprsky dávají
jarního sluníčka,
proto tahle básnička.

Koruny padají pod lidskou hloupostí
Zvířata prchají před lidskou krutostí
Pařezy pomníky vysokých stromů
Trosky rozkopaných dětských domů

Měkký mech a tráva ušlapány k zemi
Smutno a teskno z toho je mi
Moje dětské království napadeno bylo
Vypálena pustina je vše co zbylo

Nad hlavou tyčí se mi hromady klád
Trpí každý kdo tohle místo měl rád
Pod nohama křupe mi uschlé jehličí
A já si přeju ať člověk už dál neničí...

Venku ptáčkové zpívají,
moje oči se na svět dívají
a nemůžu se vynadívat,
jaro musí každý vzývat.

Bylo by to nádherné,
kdyby to nebe příšerné
krásně modrým se náhle stalo
a sluníčko místo k veselení dalo.