Básničky o zvířatech a přírodě

Z květu na květ poletuje,
vesele si prozpěvuje,
sladký nektar střádá,
vše sladké má ráda.
Jmenuje se včelka
a je asi takhle velká,
až ji uvidíte,
že ji pozdravíte.
Dík.

Běží králík po louce
a skončí v klobouce,
nějak si ho nevšiml,
a tak tam s sebou švihl.

Ve větru holé stromy smutně šumí,
čekají na návrat teplých dnů,
praskot trávy chvějící se zimou
ten šepot tlumí...
a lucerna, co jindy z nebe září,
si nechává zdát stovky snů....

Jaro, kde jsi? Volají kvítky sněhobílé
a tráva čeká na Slunce svit.
„Chybí nám pohlazení, Sluníčko milé,
paprsek, co odráží ve vodách tvůj třpyt.”

„Čekáme marně, snad najdem od ložnice klíč
a zlatavý kotouč probudíme...
Zima je přece dávno pryč,
tak proč o jaru marně sníme?”

Zaslechlo Slunce smutný pláč
a záře milá se všude rozlila.
„Odpusťte, kvítky, jsem velký spáč.”
- a na to - teplá ruka Slunce všechno přikryla.

Ožily kvítky, stromy, nebe,
tráva se šťastně zelená.
„Buď zdrávo, Slunce - vítáme tebe,”
ševelí vděčně ozvěna.

A kraj se mění k nepoznání,
kvítky se za „zrcadlem” sklání,
je konec sněhu, marného přání,
vzbudila se nám Sluneční paní.

Jaro je tady, ševelí stromy
a oblékají zelený háv,
královně „Slunce” se ve větru kloní,
„Vítej u nás, zlatý Princi - a buď zdráv.”

Když jaro přijde za námi,
vždycky síly dodá mi,
po dlouhé, tuhé zimě
naprosto okouzlí mě.
Jaro je mé oblíbené období,
nejhezčí sny napodobí,
tisíci květy je zdobená zahrádka,
život je pro všechny pohádka.

Malinký kvítek
se ve vánici tetelí,
jako opuštěný svitek,
ke slunci prosebně ševelí:

„Sviť, slunce, zachraň mě, můj příteli.”
„Samota studí, v duši smutek, troud
- já chudobka malá,
chci tvými paprsky obejmout.”

A slunce zlaté vyslyšelo kvítek osamělý,
začalo hřát - až mu ostatní kvítky záviděly.
Chudobka rozvine se a je z ní „krásná dáma”,
šeptem po louce se nese: „Je šťastná, už není sama.”

Kráva, to je dobytek,
z něhož máme užitek.
Na louce se popásává,
pak nám sladké mléko dává.
A proč stále bu, bu, bučí?
Malé tele mluvit učí!

Přírodo, louky, lesy, tůně,
díky Ti za nádherný slunce svit,
kde barvy nebe jsou rozmanité
jak druhy jarní vůně...

Ty pomáháš slabým
ve svém nitru lépe žít.
Přírodo, lásko, hvězdné nebe
- já s úctou se k Tobě obracím.

Vtělená dobroto - já obdivuji Tebe,
Ty mi chuť do života navracíš.

Za to Ti patří obdiv vnitřních krás,
jež vůní a něžností nás spalují,
dovolují nám v klidu snít o andělech v nás,
co chrání vše, střeží - a milují.

Přírodo, díky Ti - že mohu Tvou součástí být,
vždy navracíš mi chuť do života
a ukazuješ směr,
kterým je v nouzi třeba jít.

Jaro je nejhezčí období,
první část roku ozdobí,
léto mu tiše závidí,
ošklivý podzim se zastydí,
zima, ač královna sněhu,
postrádá jeho život a něhu.

Rosa se třpytí jak slza v oku,
jak tisíc perliček na každém kroku.
Rosa se prostírá co stříbrné moře,
které se snaží skrýt hluboké hoře.

Rosa se chvěje jak pavoučí sítě,
omývá celou zem, to rozmilé dítě.
Rosa je nápoj, jenž vláhu jí dává,
z nebeských cisteren ožívá tráva.

Ty jsi, číčo, prostě kočka!
V bělostném, jemném kožíšku.
Vznešená. Hrdá.
Přítulná. Hravá.
Radostí předeš,
když hladím Tě,
po hřbetě i na bříšku.