Básničky o životě a světě

Život je jako vítr, chladný i vlahý.
Život je jako voda, studený i hřejivý.
Život je jako oheň, spalující i něžný.
Život je jako vzduch, čistý i těžký.
Život je jako země, úrodný i zničující.
To jsem já, život! Člověče, pláčeš?
Tak jdi a žij!

Život je jako šachovnice,
kde často nemáš dobrý tah,
kde jsou tví střelci bez munice
a král je skoro na márách.

Hrát s čistým štítem bejvá perný,
pravidla když jsou samá lež,
figury, ty mám vždy černý
a ještě mi soupeř upře věž.

... Tak rozdávej figury ...

Plný trápení a bolesti,
smutku, žalu, nenávisti.
Co si na nás život ještě připraví?
Co když nás jednou unaví?
Na to jsou tu také dobré schody,
spousta lásky, štěstí i pohody.

Kde je trápení, bolest i žal,
tam si nenávist strojí bál.
I láska má však svoje domy,
kde sídlí trocha dobra, štěstí a pohody.

Kde láska domov poskytne,
tam... se ale i nenávist vyskytne.
Proč vše tedy pospolu stojí?
Bez toho se hold život nespokojí.

Někdy ti přilepšil,
jindy zas vzal,
denně ti účtuje
své Má dáti - Dal.
Pobreč si, nadávej,
nebo se směj,
ať hladí či nakopne
- jen když má děj!

Život je krásný, život je boj,
máš ho jen jeden a je jen tvůj.
Když při těchto slovech uslyšíš srdce bít,
pochopíš, že bez lásky se nedá žít.

V kamnech oheň plápolá,
oči svírá černá tma,
teplo sálá srdci vstříc,
komínem letí na měsíc.

Naše heslo je a bude,
ulívej se vždy a všude.
Toto heslo v srdci měj,
co nemusíš, nedělej!

Upírem budeš prvním mezi všemi
a tělo tvé odňato bude zemi...
Co přízrak, budeš strašit v rodném kraji
a krev sát budeš všem, kteří tě znají...

Na okně nám hoří svíčka,
únavou mi padaj víčka.
Vstávat se mi ráno nechce,
ale snad to půjde lehce.
Snad ten zítřek uteče,
ať se dlouho nevleče.
Pak zas budu volno mít,
dělat nic nebudu chtít.

Opět je tu ten podivný pátek, co hned tak neskončí,
pro ty oběti přeludu, jež v kancelářích živoří.
Nudné město vtáhlo důvěřivé duše do své pasti,
archivy hromadí pestrou veteš jejich všedních strastí.
Hanebný podvod, že peníze jsou jakási výhoda,
místo lásky nabízí cetky konzumního života.

Fádní je pohled z okna ke staré železniční trati,
kde zeleň bezbarvá za kýč falešných iluzí platí.
Šedivé kouřmo obzoru přináší mrazivé pnutí,
do dálky směřuje alej strnulých stromů bez hnutí.
Větve s listy sinalými se v dusnu ani nechvějí,
bezděky vzniká pocit, že je konec marných nadějí.

Pichlavé Slunce protuberance vzteku z dálky metá,
z krajiny mučené jasem zmizela veškerá něha.
Paprsky se přes zvětralý beton nebe prodírají,
ve stínech letního slunovratu bídně skomírají.
Vánek nemůže balvany vzduchu udržet nahoře,
povětří chroptí na zemi jako v plynové komoře.

Keře černého bezu v rezavém a rozpadlém plotu,
pochybný symbol přírody zchvácené uprostřed koptu.
Holé odrané šlahouny se na všechny strany tyčí,
těžký pocit zmaru očekávání veškeré ničí.
Ztrápené větve snad jenom plaché ptáky zajímají,
myšlenky při pohledu na ně prázdnotou dojímají.

Podivný pátek a smutný průzor slepým oknem ven,
v ulici s kostrami pod rentgenem června skomírá den.
Dojem, jakože cosi překrásné se navždy zavírá,
týranou duši zjihlou arogancí hrubou rozdírá.
Beznaděj s bolestí krutou nemocné srdce zaplaví,
pravda jediná je, že vše je prach a v prach se obrátí.