Básničky o životě a světě

Všechno se ve mně chvěje,
jen já vím, co se děje.

Zase je vedle mě prázdné místo.

Jediný pohled mi stačí,
mé obočí se zase mračí.

Cítím se jak přelidněné město.

Plná emocí a přání,
přitom tak sama a anonymní.

Snad jednou změní se to.

Ty se mnou zůstaneš navždy,
mé srdce nebude cítit se prázdný.

Lze nejistota vyjádřit slovy,
ten strach, co spí v nás,
na povrchu obal démantový,
křehcí uvnitř jako ďas.

Děláme si, co chceme,
bojíme se následků svých činů,
sami sobě neobratně lžeme,
oklikou se vyhýbáme stínu.

Pod povrchem své já utajit,
ať na něj nikdo nemůže,
svou nezávislost obhájit
šupinou z hroší kůže.

Jsme generace singles
a milujem svou volnost,
těch pár hořkých slz
nesmí nám kazit hrdost.

Jdem přece s dobou,
konvence jsou nám k smíchu,
nestrhnem zeď azbestovou,
radši se utopíme v tichu.

Protože proč bychom mluvili,
když nikdo neposlouchá,
vždyť vždycky to přebolí
a možná, jednou, si zašeptáme do ucha:

„Miluji tě” - ta slova stokrát omletá
životem, hudbou, televizí
a s jejich sílou tahleta
naše nejistota zmizí.

Slunce svítilo a hřálo,
vody bylo všude málo.
Lidé i zvířata žízniví byli,
a vlci z posledních sil na měsíc vyli.
Pak protrhla se hráz,
nadešel silný mráz.
Voda všude byla,
a všechna stvoření sladce pila.
Všude bylo štěstí velké,
i žabky skákaly v tůňce mělké.
Skákaly samozřejmě radostí,
a né svou krásnou mladostí.
Lidé taky šťastní byli,
vždyť té vody stále pili.
A takhle to dopadlo,
když plno sněhu napadlo.

Tma,
noční ticho
vlévá se do žil,
zaplňuje buňky těl
dvou nádob spojených
a přitom si tak vzdálených.

Tma,
klid a mír
jen zdánlivý
proudí v krvi,
mým tělem tady
a tvým někde v dáli.

Tma,
samota noci
uklidňuje nás,
objímá naše světy,
vkládá nám do snů věty
o citu a o naději.

Tma,
klid, mír, ticho, samota
obestře vše okolo nás
a my tápeme kolem sebe,
najdeme a dotkneme se,
už nikdy nemusíme se bát.

Ráno, když vstanu, usmívám se,
je mi krásně a já vítám nový den.
Ale co čeká mě dnes?
Radost, štěstí, bolest,
úsměv či zklamání?
Nevím, život je hádání,
blouznění v myšlenkách a citu plné srdce,
v hlavě mám zmatek a ptám se,
kudy teď, když miluju a nemohu míti.

Bolí to, ale pak vzpomenu
na celý ten můj prudký život
a usměju se.
Ano, prožila jsem ho krásně,
proto se mi teď chce napsat báseň.

Je to vše zmatené, o tom žádná,
ale kde je ta láska klamná.
Život není jen o lásce a milovaní,
ale taky o strachování.
Též poznat nové lidi,
usmívat se a umět si říci:
Ač odešel někdo, kdo chybí,
vím, že život stál za to, zde býti.

Proto se usmívám a šťastná jsem.
Mám krásné, zdravé děti
a lásku, kterou našla jsem...

Amatérská básnířka,
co píše, jen když brečí,
veršovací portál vzala ztečí.

Jak malá malířka,
upatlanými dlaněmi
nechala drobný obtisk na zemi.

Nejsem Neruda, Mácha ani Kryl,
básnické slzy zimní déšť už smyl,
inspirace kdesi se ztratila,
smích, smysl života, vrátila.

Tři postavy mlhou zahalené,
opilost,
zdá se ti to? Ne.
To, kdybys chtěla,
nevymyslíš, nenatočíš.

Tak jako na Tebe, padá na vše
inverze,
lásku, co mohla bys dát, nedáš,
je listopad,
dlažební kostky září do noci,
stojíš a čekáš,
nedočkáš se.

Spící cestující
tak jako Ty
mají všeho dost,
revizorům pro radost,
lístek si nekoupíš,
nastoupíš.

Už nechceš nic vědět,
nic mít,
nic dělat,
pod peřinou ležet,
zestárnout,
zbělat.

V průjezdech se točí
zesláblý déšť,
bude spát krásněji
než znovu kreslit
do čela si pískem
vzory kamenů.

Ve spánku se pootočí v rohu,
hlavou se mu honí
malby hlavonohů.

Sní o křídlech,
sní o lásce,
sní o pravdě,
sní o kráse.

Nemá z toho nic,
přesto věří,
doufá a touží,
žárlí a trpí.

Pokračování básničky

Zoufalé volání z hlubin se ozývá,
malá rybka tlamu otvírá.
Ledový golem kráčí do nebe,
ochotně umřel by pro tebe.

Padající kámen, vržený nůž ho nezastaví,
on brzdy však sám si vystaví.
Pochopil, že bezsmysl smyslem jest
a nic jediným cílem cest.

Pod vlivem drog, navíc zmatený,
uviděl cesty, co se mu staví.
Jedna temná a opuštěná,
druhá chtění a potěšení plná.

Třetí z nich, nejlepší z nich prý,
štěstí a radost žijí v ní,
jen tak šíleně podivný.
Zmatek a zmar, věrní to přátelé na cestách.

Jen jedna hodnota za moc však nestojí,
život se radši potichu vytratí.
Zpívaj si duše, hluboko v propasti,
v sídle tý největší, lidský neřesti.

Pomalu staví se hranol k hranolu,
chtěl bych mít hrob z lesklýho mramoru.
Vzhlížíme ráno k obloze,
život však jenom iluze.

Víš, co je štěstí?
Je to dům, auto a chata?
Ne, štěstí je dětství,
když máma je i táta.

Víš, co je štěstí?
Když máš peněz jako smetí?
Ne, štěstí je rodina,
jsou to rozesmáté tváře dětí.

Víš, co je štěstí?
Když slibuje ti někdo modré z nebe?
Ne, štěstí je,
když máš hodně lidí kolem sebe.

Štěstí je, když pro někoho něco znamenáš,
když někomu radost uděláš.
Když o někoho opřít se můžeš,
ochotně každému pomůžeš.

Když někdo rád vzpomene si na tebe,
když nechceš všechno jenom pro sebe.
Když vážíš si toho, co máš,
když lepšího už nic nehledáš.

Když vůbec nevíš, co je závist,
když nemáš v srdci svém nenávist.
Když i přes slzy dokážeš se smát,
když tě má někdo doopravdy rád.

Když umíš odpouštět a taky snít,
štěstí je to, co každý člověk chtěl by mít.

Ne však každý o štěstí má stejnou představu.
Někomu stačí málo, někdo chce bohatství a slávu.
Někdo zas touží po tom, co zrovna druhý má,
proto mnoho lidí štěstí vůbec nepozná.