Básničky o životě a světě

Krásná, pohádkově snová
„Vesničko má středisková”.
„Slunce, seno, jahody”,
k tomu TROŠKA pohody.

Možná já „Z pekla štěstí” měla,
když navštívit jsem tuhle vísku chtěla.

Slunce svítí, „Řeka čaruje”,
„Obecná škola”, plná dětí, se mi vzdaluje
a „Stříbrný vítr” si s mými vlasy hraje jemně,
když „Na samotě u lesa” obdivuji krásy
... „Zdivočelé země”.

„Nejkrásnější hádanka” se nabízí,
proč „Skřivánci na niti” tak sladce pějí?
Je to „Trhák”, jak příroda se mi sama podbízí
a já - jak „Noční motýl”- se obdivnou touhou chvěji.

Dovolená končí a já s citem
„Trhala fialky dynamitem”.
A spolu „S ostře sledovanými vlaky”
vracím se zpět, oblohou plují mraky...

... a vím, že doma „Eva tropí hlouposti”
a „Kristián” mě z okna vítá...
Dovolená proběhla skvěle - k mé velké radosti,
teď „Zavírám oči... odcházím” a pomalu už svítá...

Každý si svůj příběh píšeme,
za svými cíli v životě jdeme,
je důležité vědět, co chceme,
a díky snaze to dostaneme.
Nechce to nic uspěchat,
ale ani náhodě ponechat,
život je zkrátka jenom náš,
záleží na tobě, jaký ho máš.

Život končí, začíná,
už jsem velký klučina!
Dávno nemám plínky Bobi,
dudlíky nejsou mé hobby.

Klidnou jízdu v kočárku,
vyměnil jsem za „kárku”.
Čas však plyne jako řeka,
dneska na mě školka čeká.

Než se, mámo, naděješ,
do školy mě povedeš.
Naučím se číst a psát,
potom půjdu studovat.

Nebudu mít doma stání,
časem najdu zaměstnání.
Pak zas, moje mámo zlatá,
bude ze mě „velký” táta.
Budeš chovat moje děti
a dívat se, jak čas letí.

Ty můj Milý, chtěl jsi syna,
teď Tvá prsa tíží hlína.
Syn byl ještě hodně malý,
když jsme Tebe pochovali.

Dneska s velkou dovedností,
složil zkoušku z dospělosti.
Tak splnil slib, Tobě daný,
že „jednou” bude studovaný.

Byl jsi, moje lásko zlatá,
dobrý manžel, super táta
a se vzpomínkou na Tebe,
zdravíme Tě do nebe!

Na obloze svítí hvězdička,
ještě je tak maličká.
Její domov je na Marsu,
mamka volá na její sestru Larzu.
Má to jeden háček,
její táta se jmenuje Mráček.
Ve věži je jí smutno,
protože ji vězní na planetě Pluto.
Je jí smutno po domově,
aspoň se může dívat na Přemožitelku na Nově.
Má televizi, ale ta ji nebaví,
protože sní o snu parádním.

Chtěla bych vrátit čas,
do vlahých „náctých” let,
kdy jsme se poznali,
vše krásné vrátit zpět.

Nechat si větrem čechrat vlasy
a sluncem hladit tváře,
nořit se do májové krásy,
prohlížet tajné snáře.

Chtěla bych vrátit čas
do jarních slunných strání,
kdy jsme si slíbili
na věčnost milování.

Chci zastavit hned čas,
sedět u jednoho stolu,
mít blízké na dosah,
dokud jsme všichni SPOLU.

Ta naše chaloupka
prostá, milá,
jak by to pro ptáky
klícka byla.

Není tak maličká
z dálky, z blízka,
nikomu se tam však
nezastýská.

Veselá, úhledná,
klidná, čistá -
máme v ní, ptáčata,
všichni místa.

A kdo ji uvidí,
kolem přejde,
neřek by, co se tam
štěstí vejde!

Jestli ho na světě
někdy ztratím,
k tobě se, chaloupko,
pro ně vrátím.

Udělej vždy, co je třeba,
nikdo ti nic jen tak nedá,
spoléhej se na sebe,
snaž se dostat do nebe.

Někdy mě napadá,
jak to v nebi vypadá...
Bílé obláčky, krásní andělé,
všechny tváře jsou tam veselé,
nechybí jim vůbec nic,
prostě rozkoš bez hranic.
Lidé se tam rádi mají,
nic zlého si neříkají,
je to jako pěkný sen,
nikdo nechce být probuzen.

Když jsem sebou flákla,
do trenek jsem si cákla.
Doktor křičí: To je hnus,
sestři, podejte mi ubrus!
Sestra křičí: Nenene,
žádný tu nemáme.
Doktor se plácne přes čelo:
To mi ještě chybělo!
Co je tohle za kopyto,
na co sáhne, zkoní to.