Básničky o životě a světě

Omezený výhled? Najdu si jiné místo
Omezený rozpočet jistě jisto
Omezení lidé - straním se daleko
Omezení mého vlastního já mi však uteklo

Chci napsat báseň, co bude stát za to
Co měniti stříbro bude ve zlato
Nechápu, kde je to omezení
Možná, že zbytečně tlachám
Třeba tu přeci jen žádné není

Nudím se při dlouhém pohledu z okna
nudou mi vypadla poslední lokna

i moje třesoucí noha se nudí
další mou nohu třes neprobudí

nudím se hodně, to není legrace
že bych snad začala choditi do práce?

Skleněná sova na vrcholku hory
Proč mě tak dráždí ten vzdálený lesk?
Musím tam dojít a strašně se bojím
Možná tam najdu svůj ztracený stesk

Jsem už tak blízko a sova tu není
Je to tak trochu k zamyšlení
Hora je skleněná od vrchu dolů
Půjdu jen já a půjdeme spolu

Najednou plní mě zlý pocit radosti
Stojím před velkými vraty
Vidím tu obrovské skleněné království
Chci měnit sukni za skleněné šaty?

Skleněný strop a taktéž i podlaha
Všude je můj vlastní skutečný odraz
Mám se snad stejně tak vysvléknout do naha?
Bože můj, vždyť je to šílenej podraz

Sklo jako lesk
Co roztříštil blesk
Na malé kousíčky
Ty jsou z té sovičky

Začlo tu teplo být, něco jak v pekle
Chtěla jsem odprosit už trochu vztekle
Vždyť já jsem nevinná a tohle není dar
Pod tíhou teploty začínám měnit tvar

Skleněná koruna, skleněné střevíce
Skleněná celá zůstávám sama
Teď už to chápu, že na zámku nejvíce
Kraluje vězněná - skleněná dáma

Slyšíš? Já jsem ten vyvolený!
V hlavě mi křičí hlasy:
„Utíkej, rychle!” slyším vykulený
- z mých očí poznala jsi:

Můj strach...
Moji vůli...
Moji volbu...

Soudný den právě přichází
a Země lehne popelem!
Hrůza a děs mě provází,
studený pot stéká po těle.

Nejen z Arku Jana...
a další vyvolení,
měli dar hlasů - prokletí...

Vidím, jen čísla...
Nostradámem daná...
... a upadám do mdlob vzápětí.

Tu přišla velká a mocná vlna
- již nelze nikdy čas vrátit zpět.
Tak silná - a tak žáru plná,
popelem lehl celý Svět.

A z lidí zbyl jen stín.
V hlavě doznívá mi věta:
Pokrok se stal naším prokletím,
TEĎ právě NASTAL konec světa!

Dnes jsem ve snu byla moucha,
co ji velký pavouk honil
- ta, co na útěku doufá,
že nebude brzy po ní.

Letěla jsem s prudkým větrem,
prolétla v Dejvické metrem.
Pavouk dlouhé nohy skládá,
podlé plány k lovu spřádá.

Nohy tenké, ochlupené,
sítě k lovu připravené...
Pomóc! Letím o život,
zažívám tak v hrůze šok.

Probouzím se, mávám dlaní,
tu mě vítá slunko ranní.
To byl ale divný sen,
vstávám, je tu nový den.

Když v tom po paži pavouk běží,
poznávám ho ze sna stěží.
Nechám se iluzí vésti,
když mi běží po zápěstí.

Odcházím s ním čile ven,
vítej, malý, dobrý den.
Rozběhni se na rozcestí
a přines mi trochu štěstí!

To je krádež!
Zlatá mládež
vloupala se do obchodu,
pro burger a Coca-Colu.

Adrenalin stoupá v žilách,
dělaj, co je v jejich silách,
přesto skončí v cele,
berou to ale vesele.
Tatík je z toho vyseká,
než skočí na ně první blecha.

Tihle lidi nemaj nikdy dost,
vzrušení je pro ně závislost,
a tak už zas řeči vedou,
co asi příště vyvedou.

Černé kočky,
přes cestu přebíhají.
Bílé mráčky,
černé kočky hájí.

Závrať z pohledu do temnoty,
z pohledu do duše černé kočky.
Slyším tichou píseň, ale neznám noty,
píseň skříňky nebo hračky?

Ztracená v závrati z temnoty,
cestu jsem ztratila.
Zmatené jsou i mé boty,
tebe z hlavy mé jsem už vymyla.

Terč vidím před sebou,
snažím se zamířit.
Šíp všichni berou,
nemůžu ti věřit.

Teď šíp do srdce vrazím,
už se na to těším,
jak ho do tebe střelím,
že se trefím, věřím...

Život jako film býval,
ale už dlouho není.
Pamatuji, jak jsi mne líbal,
cestu do filmu nikdo nezná.

Život nemá konce a začátku,
no není to divné?
Odvahy mám dostatku,
jako by bylo všechno jiné...

Při začátku noční oblohy,
začínám pátrat po krvi.
Mám pro to vlohy,
srdce mi z hrudi klidně vyrvi.

Má touha po krvi,
je to jak droga.
Když ji nedostanu, mám nervy,
oběti hledá má doga.

Za dne se skrývám,
vyhýbám se slunci.
V noci můžu přijít zrovna k vám,
zatím se živím jen krví srnců.

Brzy vypukne masakr,
vést ho bude
můj přítel Takr,
zmiz, jinak po tobě pude.