Básničky o životě a světě

Slyšíš? Já jsem ten vyvolený!
V hlavě mi křičí hlasy:
„Utíkej, rychle!” slyším vykulený
- z mých očí poznala jsi:

Můj strach...
Moji vůli...
Moji volbu...

Soudný den právě přichází
a Země lehne popelem!
Hrůza a děs mě provází,
studený pot stéká po těle.

Nejen z Arku Jana...
a další vyvolení,
měli dar hlasů - prokletí...

Vidím, jen čísla...
Nostradámem daná...
... a upadám do mdlob vzápětí.

Tu přišla velká a mocná vlna
- již nelze nikdy čas vrátit zpět.
Tak silná - a tak žáru plná,
popelem lehl celý Svět.

A z lidí zbyl jen stín.
V hlavě doznívá mi věta:
Pokrok se stal naším prokletím,
TEĎ právě NASTAL konec světa!

Dnes jsem ve snu byla moucha,
co ji velký pavouk honil
- ta, co na útěku doufá,
že nebude brzy po ní.

Letěla jsem s prudkým větrem,
prolétla v Dejvické metrem.
Pavouk dlouhé nohy skládá,
podlé plány k lovu spřádá.

Nohy tenké, ochlupené,
sítě k lovu připravené...
Pomóc! Letím o život,
zažívám tak v hrůze šok.

Probouzím se, mávám dlaní,
tu mě vítá slunko ranní.
To byl ale divný sen,
vstávám, je tu nový den.

Když v tom po paži pavouk běží,
poznávám ho ze sna stěží.
Nechám se iluzí vésti,
když mi běží po zápěstí.

Odcházím s ním čile ven,
vítej, malý, dobrý den.
Rozběhni se na rozcestí
a přines mi trochu štěstí!

To je krádež!
Zlatá mládež
vloupala se do obchodu,
pro burger a Coca-Colu.

Adrenalin stoupá v žilách,
dělaj, co je v jejich silách,
přesto skončí v cele,
berou to ale vesele.
Tatík je z toho vyseká,
než skočí na ně první blecha.

Tihle lidi nemaj nikdy dost,
vzrušení je pro ně závislost,
a tak už zas řeči vedou,
co asi příště vyvedou.

Černé kočky,
přes cestu přebíhají.
Bílé mráčky,
černé kočky hájí.

Závrať z pohledu do temnoty,
z pohledu do duše černé kočky.
Slyším tichou píseň, ale neznám noty,
píseň skříňky nebo hračky?

Ztracená v závrati z temnoty,
cestu jsem ztratila.
Zmatené jsou i mé boty,
tebe z hlavy mé jsem už vymyla.

Terč vidím před sebou,
snažím se zamířit.
Šíp všichni berou,
nemůžu ti věřit.

Teď šíp do srdce vrazím,
už se na to těším,
jak ho do tebe střelím,
že se trefím, věřím...

Život jako film býval,
ale už dlouho není.
Pamatuji, jak jsi mne líbal,
cestu do filmu nikdo nezná.

Život nemá konce a začátku,
no není to divné?
Odvahy mám dostatku,
jako by bylo všechno jiné...

Při začátku noční oblohy,
začínám pátrat po krvi.
Mám pro to vlohy,
srdce mi z hrudi klidně vyrvi.

Má touha po krvi,
je to jak droga.
Když ji nedostanu, mám nervy,
oběti hledá má doga.

Za dne se skrývám,
vyhýbám se slunci.
V noci můžu přijít zrovna k vám,
zatím se živím jen krví srnců.

Brzy vypukne masakr,
vést ho bude
můj přítel Takr,
zmiz, jinak po tobě pude.

Beru vše s humorem,
však na co starosti.
No a co, že se neberem,
řeknu ti jen, to se ti vymstí.

Shoří mi dům, no a co?
Aspoň se někdo ohřál.
Kupovat nový, na co?
Kašlu na řád.

Mám šťastný život,
strašně pohodový.
Akorát k téhle hře potřebuji návod,
i dům mi dali nový.

Vítr odvál mi vlasy
a já spatřila ho...
Měli jsme tak doplňující se hlasy,
a ta mrcha mi ho vzala!

Už to neberu s humorem,
vražda je pro ni určena...
Vidím, že se poperem,
stěžuje si, že její boty stály jmění...

Nebyla jsem tvá jediná láska,
na čele zbyla mi jen přísná vráska.

V každém svém místě
jsi vždy měl přístav svůj,
já říkám: Tak příště,
- na mě si pamatuj.

Měl jsi ta různá jména
- Janu, Mílu či Pavlínku,
byla vítaná každá tvá změna,
toužení dostal jsi do vínku.

Já s tebou všeliké
nesnáze přežila,
srdce tvé veliké
je jak křídla motýla.

Zástupy truchlících plaček
tu po tobě samotné zůstaly,
holky, co hodily ti háček,
teď skáčou bez tebe ze skály.

Přesto já přece vím,
že jsi byl v nitru jenom můj,
vím, že tě nezměním,
jen u mě máš domov a přístav svůj.

Smrt na mě sáhla mramorem,
pohledem ze mě stáhla kůži.
Mé tělo se chvělo odporem,
v pařátech měla černou růži.

Oknem se neslo houkání,
smrtonosného sýčka,
strašlivé šakalí volání,
varovně blikla svíčka.

A smrti ruka studená
se v opojení třásla,
postava scvrklá, shrbená
se na mém děsu pásla.

Mám víčka strachem ochablá,
tělo pozbývá života,
stařena, vychrtlá, propadlá,
pohřební písně skřehotá.

Noří se do mé postele,
já se do hlubin propadám.
Sil ubývá mi po těle,
nade mnou z křížů ohrada.

Když v tom kohout zazpívá
a pomalu už svítá,
stařena se rozplývá
a nový den mě vítá.

Co asi ten sen napoví,
můj osud nebo snění?
To nikdo z nás se nedoví
a těžko něco změní.