Básničky o životě a světě

Být nezávislým na svojí rodině,
být skutečným a říct ano i ne.
Toto potřebuješ, aby jsi venku přežil,
toto potřebuješ, musíš mi věřit.
Být sám sebou, neřešit ostatní,
dokázat všem, že máš taky na víc.
Dodělat školu, jít na vyšší,
dodělat školu a získat si práci!
Tato slova by jsi měl pochopit,
umět se chovat a dobře se vyjádřit.
Tato slova dej si k srdci,
tato slova jsou skutečnosti!

Chodit za školu, nejít do práce,
radši doma ležet a nudit se.
Doma být bez jídla, při tom těžce trpět,
to mi ani neříkej, nechci to slyšet.
Vždy se šance objeví,
ať už jako popelář nebo zahradník.
Každá práce je přeci dobrá,
hlavně že máš love a máš na chleba.

Je ti o rok víc,
doma už nesedíš.
Jak je to lehké říct,
když ale pravdu nevidíš.
Snažím se tímto promluvit,
do duše skrz text jít.
Snažím se lepší být,
a pomoct vám potřebným.
Sebedůvěra je slovo, co dělá člověka silným,
přitom to nevidím, ale cítím!
Cítíš to? Je to příjemný,
když víš, že se snažíš, a zkusil jsi.
Udělat první dojem, není nikdy jednoduchý,
pro lidi, co jsou bez sebedůvěry, je to mnohem těžší.

Že bez smrti není života?
Že bez tmy není světla?
Kam poděla se lidská dobrota?
Nebo, že bych se spletla?

Po každém zatmění,
že slunce vyjde?
Že sobec se nezmění?
Že štěstí přijde?

To je svět plný otazníků.
Svět, kdy silný za slabším se honí
- a přítel ti do zad vrazí dýku!

Kde by byl Ježíš, bez Jidáše?
A nebo Caesar bez Bruta?
Že lidská přetvářka dobro káže?
Tak, kde je ta pravda vetknuta?

Snad někdy pravdu
najdem v Svatém Grálu,
anebo v „Kameni mudrců”.

Tu věčnost a sílu,
jež patří Králům,
co nenajde podvodník ve „frcu”.

Tak to jsou otázky života,
jež naše lidstvo provází.
Je v nich moudrost, možná prostota,
jež navěky naším poznáním prochází.

Já jsem typ nenapravitelného snílka,
s něžnou romantickou duší.
Pestrá přírodní krása, lesní idylka,
mě láká, víc než kdokoli tuší.

Slova na papír mi volně plynou,
jak roztančené rybky v moři.
Život mě donutil však jít cestou „jinou”,
přesto vzpomínky se do mých veršů noří.

Příroda je mou nekonečnou inspirací,
zářivé slunce, nebe, klid a vůně lesů...
Vše krásné - se v mých „obrazech” znovu vrací,
láska je ozvěnou vzpomínek, které si v sobě nesu...

Vetkávám do svých mnohých dílek
slova, jak stříbrný lesk brokátu.
Tu bohatou paletu mých krásných chvilek,
vzpomínky na dětství, milého - i na tátu.

Tak v básních jednu za druhou,
skládám věty jak stuhu za stuhou.
A vplétám je - jak do vlasů barevné pruhy,
ten život můj utkaný s pestrostí hravé duhy.

V očích jiskru mládí,
ve tváři úsměv batolete,
chvílema je neposedná,
tělo mladé, krásné,
ráda by si přisedla,
pružná, čilá, ohebná...
Vlasy plné prstýnků,
světla třpytu i vůně lučního kvítí...
Pije právě čajíček z čerstvého heřmánku,
který si včera posbírala...
Mládí vychutnává si, jako sladkou jahodu,
žije pro svou krásnou pohodu...
Je to ona, která je smyslem humoru a života,
v ústech jí kloužou na jazyku lesní jahody,
které si právě posbírala...

Umělec soumrak uchopil paletu
a s barvami si začal hrát...
Na mráčky tančící v nebeském baletu,
svůj obraz večerní započal malovat...

Ze žluté vytvořil souvislý pás,
pak rudou barvu na nebe přidal...
Vítr ji rozfoukal, upravil jas,
vytvořil mohutný plamenů příval...

Své dílo prohlédnul, v zrcadle rybníka,
od jihu na sever, úplně celé...
Dotmavil stíny, čas rychle utíká,
a je to hotové, bez chyby, skvělé...
---------------------------------------------

Pak ale chybu udělal nešika,
plechovka plná barvy se vylila...
Všude se roztéká, obraz už zaniká,
zemi i nebe už načerno zbarvila...

Naštěstí trocha žluté a zlaté
v paletě malíři zbyla...
Oválný měsíc, hvězdy cípaté
na temném plátně nám vykouzlila...
---------------------------------------------

Tak nesmutni už po té kráse,
vždyť smutku je víc než dost...
Zítra namaluje zase,
večerní obraz pro radost...

Sen noci,
v jejíž moci
jsem.
Pomalu končí,
hvězdy se loučí,
je den.

Soudí mě v kleci, jsem do morku nahá
Do stolu bijí
Bijí tím barevným kladivem
A já jsem s úžasným podivem
že nekřičím
když mě muž v taláru
po zemi vláčí a za vlasy tahá

Pro koho žije tu tato žena?
Pro sebe? Pro vás snad? Ale jděte
Zahoďte sobectví a raději bděte

Chce být jen svobodně propuštěna

Zničte už slepecké brýle a hůl
Přestaňte do ran jí sypati sůl

Jedových vašich slov, já bych se nenapil
Milujte bez výhrad, milujte ze všech sil
Milujte ženu, co miluje vás!
Na změny zvyknout si, chce jenom čas...

Studený začátek kruté zimy
na tváři vráska,
zmrzlá vráska pantomimy

Zmatený začátek krásného jara
kvetoucí ptáci
mrouskající sněženka hárá

Teplý začátek horkého léta
sežehlá kůže
do nohou pálí startovní meta

Barevný začátek chladného podzimu
na bedrech vina
cítím, že za vinu nezhynu

Zmrzlá po létě zpocená peřina
Začíná nějaké období, začíná

Panely lehounce třou se o sebe
Město a v něm nové bydliště
Nejhezčí pohled není už do nebe
Ale na „barevné” beztvaré sídliště

Výtah je v pohybu, tak se hned svezeme
na výběr v přehledu několik pater
sousedi jedou též, tak si k nim vlezeme
stejné jak výlet do Vysokých Tater

Díky všem knoflíkům vesele kyneme
žijeme, chvátáme, nejsme přec na uzdě
nikdo už nevnímá, že dokola splyneme
uvědomění si však přijde pozdě

Vrzání, skřípání, šílený řev
byty jsou nablízku hanba a běda
dívám se, ze stropu teče nám krev
soused šel z práce hned od oběda

Váhám a přemýšlím, co jsme to za tvory
máme tu Ratany místo trávy
nebylo krásnější Sklízeti brambory
nebo si pískat, když pasou se krávy?

Na oko políbím toto zlé doupě
Odcházím, opouštím šedivou smečku
V dálce je přede mnou červené poupě
Za tímhle cirkusem dělám teď tečku.