Básničky o životě a světě

Smích je mým druhým já,
s kterým se svět lepší zdá,
proto ho v sobě hledám
a dopustit na něj nedám.

Mám tak rád,
když můžu se smát,
tohle životní koření
velkým potěšením je mi.

Dav nenávistných očí,
jako tisíc ostrých střepů,
křičí, zatímco mlčí
jazyk kyselých grepů.
Žal schován za maskou,
za tou usměvavou vlídnou kráskou!
Ach, ta fikce, jako stín,
barví každou tvář
barvou seschlých vín,
barvou podzimních jař.
A lid! Lid, tak naivní a smělý,
na hodné a zlé sám sebe dělí.

Na žhavém okraji temna,
jako nejtemnější stín,
sedí osoba jedna,
kolem ní splín.
Ne, ta lidi nečlení!
Pohled na ně nic jí už nezmění.
Slepá, tápá ve věčném žití,
již dávno zlost jí zkalila zrak,
z naivních a smělých se občas sytí,
duši jí obklopil ponurý mrak.

Osoba zvedla svůj mrtvý zrak,
pohlédla na to lidské bytí,
Smrt se usmála: viděla vrak,
„Pro ně už naděje nezasvítí.”

Já bojím se tmy a bojím se žití,
bojím se, že zítra slunce nezasvítí,
bojím se hladu a bojím se moru,
bojím se kázně, bojím se vzdoru,
bojím se ohně a bojím se vody,
bojím se smíchu, bojím se nudy,
bojím se lidí a bojím se umírání,
bojím se věčného usínání.
I můj strach má však nějakých mezí,
tam, kde tvé hnědé očí vězí,
tam já se nebojím snad vůbec ničeho,
jen koukám do tvého úsměvu tichého.

Nasadím si čelovku,
zhltnu celou bábovku.
Pak s hubou cukrem pokrytou,
koloběžkou nemytou,
vydám se vstříc městu blaze.
Cvičím kde?
V Sokolském svaze!

Láskou k zemi přibitý,
něhou léta nemytý,
samota mi kope hrob,
život je prostě snob.

Čas letí jako zběsilý,
kde ještě nedávno jsme byli
a kde jsme teď,
jen v pamětech.

Až naposled půjdeš světem,
řekni všem našim dětem,
že jsme je měli rádi nadevše,
to je má záhrobní depeše.

Všichni máme svoje sny,
dobré a špatné dny,
kdo žije ve vnitřní rovnováze,
na světě je mu blaze.

Kam směřují naše cesty,
touláme se dávnými městy,
myšlenky v hlavě rotují,
slova se slovy si notují,
život je zajímavý stroj,
je to láska, je to boj.